Blog Šárky Sudové: Národní smolař

Blog Šárky Sudové: Národní smolař

Novoroční startovní výstřel pustil do stopy nadupanou českou štafetu. V cíli už je liberecký běžecký svěťák, který předává světovému šampionátu mladých klasiků. Na třetím úseku se láme chleba. Snad letci na lyžích nenechají hlavy v oblacích a beze ztráty předají nadějnému finišmanovi – biatlonovému mistrovství světa. A moje poctivě držené palce se na jaře kvůli dlouhodobému nedokrvení nejspíš střetnou s amputačním nožem. Kolik českých medailí se v tu dobu asi bude houpat na českých krcích?

Každý normální sportovec ze sebe před zraky vlastního národa vydoluje o třídu lepší formu, než by mu předpovídali i ti nejopilejší optimisté. U mě to jaksi fungovalo naopak. Ač jsem dolovala jako horník, na velkých závodech doma v Čechách jsem se vždycky předvedla v tom nejhorším možném světle a nezměnily to ani dojaté babičky za plotem. Pravidelně jsem tak odírala pozlátko našeho sesterského akrobatického dua a dokud jsem se objevovala na startovce, měla ségra galeje. V rámci zachování dobré Sudové pověsti totiž musela každý můj tuzemský exces vyžehlit ucházejícím výsledkem.

První nerovný souboj nervů a rozumu v národním formátu jsem předvedla jako malá na mistrovství republiky v baletu na lyžích, kdy si moji rodiče dovolili doma zapomenout kazetu s mojí závodní písní «Kdyby prase mělo křídla» a neobtěžovali se mě varovat. Když jsem ve zkřečované startovní póze zaslechla první tóny Jacksona, linoucí se namísto Prasete z chatrných zasněžených repráků, rozbrečela jsem se. Ale protože jsem bojovník, ladnými otočkami, opepřenými špetkou agresivity a dávkou nudlí, jsem se došoupala dolů, tam shodila lyže do potoka a naše týden demonstrativně ignorovala. To se ještě obešlo bez nadávek. Jenže rok se s rokem sešel, já změnila disciplínu a stanula na startu svého prvního boulového svěťáku ve Špindlu. K dychtivému pověšení se přes plot přiměla tehdy diváky zřejmě moje roztomilá náctiletost. Asi se báli, aby ten talentovaný sourozenecký diamant tý už tenkrát slavný Sudový ve sněhu vůbec našli. Touha být mi co nejblíž se jim ale vymstila. Silná přemotivovanost na mně byla znát už na startu, kdy jsem při rozcvičování prudce udeřila startéra do nosu svou roztočenou pěstí. Zaúpěl do vysílačky, že jsem ready, a utřel si kapku krve. Zatímco jsem nahromaděný adrenalin upouštěla vyfukováním obláčků se snahou udělat do jejich středu jazykem díru, bylo odstartováno. S trenérem domluvená jízda na jistotu vzala za své a já vlítla do boulí jako chlap. Škoda, že tak chlapácký byl akorát ten úvod a uznávám, možná i závěr.

Až do půlky jsem to zvládla se ctí. Pak mě ale zákeřná ledová plotna posadila do stylu Anděl na horách a z krku mi vylétlo první zakletí. Spodnímu můstku jsem se vyhnout nestihla a po patkách vtrhla na zmrzlou odrazovou hranu. Takhle vysoko jsem se znovu ocitla až o pár let později při seskoku padákem. Nad Krkonošemi zaburácela další nadávka, ale Krakonoš to nebyl. V letu s nohama za hlavou jsem si prohlédla celý Špindl, Sněžku… V cíli jsem zahlédla maminku. Do nekonečné letové doby jsem vtěsnala ještě několik peprných slov a pak se hrůzou zcepenělou kostrčí zaryla hluboko do načechrané hromady pod můstkem. V setrvačnosti jsem svojí návštěvou poctila ještě hlouček diváků za plotem a tam moje nervy v zoufalství zmaru explodovaly defi nitivně. Byla jsem tak sprostá, že rázem zrudla celá černá a lidi, co mě vymotávali z plotu, začali polekaně couvat. Před startem mě speaker vylíčil jako citlivou dívku, která miluje umění a cílem jsem projela jako agresivní dlaždič s naprostou absencí umění prohrávat.

A nevyšlo to ani o několik let později v Mariánských Lázních, kde mi plán zazářit zhatily urvané vazy v koleni. Jenže i přesto, že jsem s podporou berlí hoblovala maximálně cílový prostor a na trať ani nepáchla, naše příjmení jsem v mezích dokonalosti stejně udržet nedokázala. Když už ne při závodě, ztrapnila jsem se aspoň při jeho živém spolukomentování pro naši jedinou veřejnoprávní televizi. Ségře ve fi nále duálů podjela na startu hůlka a zmeškala tak nástup svojí souputnice. Nastalou si tuaci jsem bleskově vyhodnotila jedním z volnějších označení pro prostitutku a zatímco se má příbuzná snažila dohnat náskok soupeřky, omluvila jsem její startovní selhání památným výrokem, že ségra holt neumí píchat. Moje působení na vrcholných tuzemských akcích mělo logický vývoj, takže na příští svěťák v Mariánkách jsem radši vůbec nedorazila. Pár dní předtím jsem si totiž pro jistotu natřikrát přechroupla páteř. Zpacifi kovala jsem sama sebe natolik, že jsem svůj poslední plánovaný závod kariéry sledovala vleže na zádech, mávajíc kolem sebe plastovou čurací mísou a jasné riziko pro své okolí tak eliminovala na minimum. Jen mě mrzí, že už se nedozvím, co bych, posilněna léčivým pramenem, předvedla tentokrát. Zazvonil rentgenový zvonec a pohádky je konec. Teď už jezdí ségra jenom sama za sebe.

Drazí (bývalí) kolegové reprezentanti, nebudeme si lhát. Čeká se od vás strašně moc. Tak se čiňte a hlavně si neberte příklad z malý Sudový. Ve světě nic nepředvedla a doma dělala akorát ostudu. SKOL

Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project