Blog Šárky Sudové: Sen o Vavřínech

Blog Šárky Sudové: Sen o Vavřínech

Všechno je jednou poprvé, a tak i letošní listopad přivítá ve startovní bráně mnoho nepolíbených. Co se dá čekat od rozklepaného lyžníka debutujícího ve Světovém poháru, nevím. Zato vím, co se čekalo ode mě, když jsem coby desetiletá debutovala ve stopě prestižního poháru základních škol. Jen tak mezi námi, vyhrocené běžkařské klání v jabloneckých Břízkách bylo nejen mým prvním, ale rovnou i tím posledním.

 Byla jsem tenkrát hvězdička na vzestupu. Vedle anglických olympiád jsem vyhrávala taky všechny krajské soutěže v gymnastice a recitování, takže bylo víc než pravděpodobné, že s prstem v nose ovládnu i běžkařskou šoupačku na jabloneckém kolečku. Běžky jsem do té doby měla na nohách asi dvakrát, z toho jednou na koberci pod vánočním stromkem. Vázání vypadalo jako pastička na myši, až se člověk bál bližšího kontaktu. A bylo taky proč. Boty, které by do toho pasovaly, v mojí velikosti bohužel neměli, ale měli jiné. A tak taťka nabrousil kudlu a s láskou jim okudlal špičky tak, aby se do pastičky vtěsnaly. Pak už stačila trocha té ryzí síly a dítko bylo konečně hodno běžkování.

„Panečitel, musíte mě do toho zacvaknout, jestli vážně chcete, abych závodila,“ vysvětlovala jsem v zavátém závodním zázemí tělocvikáři, tahajíc z báglu palčáky, lyžařské fusekle a nahřátého vaška. Sjezdařské brýle už rodičům přišly asi moc, i když podle mě by právě tato pomůcka ve stopě uměla zabránit mnoha autoublížením na zdraví z nedbalosti. A tak přede mnou statný tělocvikář poklekl a s mohutným hekáním a křupajícími klouby mě nadobro připoutal k modrošedým Artiskám. To už všichni soupeři na pokyn svých vyučujících sveřepě kroužili okolím, aby rozpumpovali svaly. Mně k rozcvičení stačila padesátimetrová rovina na stadionu, kterou jsem se proválela na start. Za čárou stanulo stádo vyšlehaných školáků, několik méně atletických typů a jeden sněhulák v oteplovákách a péřovce. Elasticky oděná spolužačka vedle mě vyprskla smíchy a rozpoutala řetězovou reakci. Některé děti se na mě dívaly s otevřenou pusou, jiné zmateně pošilhávaly po svých tělocvikářích, jestli si nespletly disciplínu. Se zaburácením startovního výstřelu jsem využila moment překvapení a vyrazila. První, téměř nulové stoupání jsem, nedbajíc čerstvě najeté stopy pod sebou, vyběhla stromečkem a znemožnila tak svým vrstevníkům veškeré pokusy o klasiku. Jakmile se sklon narovnal, poroučela jsem se k zemi a úspěšně s sebou vzala své nejšikovnější pronásledovatele. Vzhledem k tomu, že se uměli zvednout, je to vůbec nerozhodilo a s mocným odpíchnutím od mých zad nenávratně zmizeli.

Než jsem se vyhrabala zpátky na nohy, prošlo se po mně celé startovní pole a já osiřela. Následoval táhlý sjezd a úleva, že už nohama nemusím vykonávat žádný pohyb. Obezřetně jsem se přemístila zpátky do stopy, párkrát se odšťouchla a už to jelo. Když jsem si uvědomila, že rychlost, při které bych si ještě troufla ze stopy vyskočit, už je mnohonásobně překročena, přitlačila jsem hůlky do sněhu, leč kýžený účinek se nedostavil. Útěchu jsem tedy každých dvě stě metrů hledala v lese. Několik dobře zvládnutých parakotoulů mě zocelilo natolik, že jsem se odhodlala k jízdě šusem a začala stíhat soupeře. Po sestřelení prvního už bylo všem ostatním jasné, že mi nesmí překážet a s pískotem obsadili příkopy. Příští mírné stoupání už jsem zvládla bez stromečku a ve vítězném běhu mi překážely jen lyže. V euforii jsem minula odbočku k cíli a pokračovala dál zasněženým okruhem. Nástup pelotonu, který se zatím vzpamatoval z mého průjezdu, mi tak zůstal utajen a cíl jsem dobyla čapím krokem z houští na opačné straně. Přesto mi v dívčí kategorii patřil bronz. Ostatní holky na trati se po setkání se mnou rozbrečely a závod skrečovaly.

Za výkon, na který jsem byla pyšná jenom já, mi nikdo nepogratuloval. Závodiště se podezřele rychle vylidnilo a já osaměla na opuštěném stadionu. Uvězněna v modrošedých Artiskách. Po nekonečně dlouhé době, kterou jsem strávila šoupáním nohama v rozrytém cílovém prostoru, neb na sjezd toho prďáku dolů do města mi chyběla odvaha, se zpoza smrku vyplížil náš tělocvikář. S opatrným rozhlížením mě vypnul z vázání a mlčky doprovodil zpátky do školy.

Od té doby lidé vědí, že postavením mé maličkosti do závodní stopy si podřezávají větev sami pod sebou. Ale já se stejně jednou vrátím! SKOL