Blog Silvini Madshus týmu: občerstvovačka na Marcialonze

Blog Silvini Madshus týmu: občerstvovačka na Marcialonze

Jak řekla jednou moje kamarádka, loňský rok byl rokem změn, ale i ten letošní tak bude pro tebe pokračovat. A přesně tak, žijeme jen jednou, a proto bychom měli žít naplno, jak to jen jde.

A jak začala letos jedna z mých změn? Jednoho dne mi přišel e-mail od Tomáše a Máry z týmu Silvini Madshus, že do týmu na závody na slavnou Marču do Itálie potřebují občerstvovače, a když ještě k tomu po nich chci fotky, tak ať tedy jedu a zažiji si veškerý šrumec, který k závodům a kolem nich je.

A jako správná blondýs pro letošní rok, jsem se rozhodla výzvy přijímat. Samozřejmě neskočím po všem, co mi přijde, ale je nutno výzvy zvážit a zhodnotit. U této jsem si řekla, proč ne, vždyť ty lidi postávají u trati a čekají, až jejich závodníci okolo nich projedou a oni jim podají pití a tím je jejich funkce splněna.

Jen o předávce to nebude

Velký den mého odjezdu byl naplánovaný na pátek. Noooo, ale ouva, co se nestalo, když jsem dorazila v pátek za týmem do apartmánu v Predazzu. Kluci mi opravdu umožnili nahlédnout pod pokličku všeho, co je se závody a přípravou spojené. Na sobotu bylo naplánováno testování lyží pro Standu Řezáče s tím, že jedu s nimi (bez debaty) a budu si moci fotit a taky vidět, jak to vše vlastně funguje.

Při sobotním testování jsem měla možnost vidět prohánět se a testovat lyže takové hvězdy, jako je Gjerdalen, bratři Auklandové, Katka Smutná a mnoho dalších. Kdo mohl tušit, že dva z nich pak ještě uvidím projet cílem jako první. Správná volba mázy stoupacích vosků, parafínu, poté struktura skluznice, která se vytváří broušením kameny. Nutno říci, že je to opravdu neskutečná alchymie. 

Odpoledne v sobotu před nedělním hlavním závodem byla válečná porada. Rozdělili jsme si místa, kdo bude mít kterou z předávek na starosti, a vše poctivě zakreslili do map. Byla jsem přidělena ke zkušenému sportovnímu vlku Liborovi, jako jeho sparing partner. A tady nastal pro mě první šok. Ono se nebude stát celou dobu na jednom místě? Musíme se stihnout přesunout autem z jedné předávky na další a pak ještě jednou. Plus v mém případě dorazit do cíle, abych mohla fotit radující se vítěze. 

Navíc práce občerstvovače prý obnáší i samotné namíchání nápojů pro své sportovce, dle jejich požadavků. A nezpomenout: do pití se přímo před vlastní předávkou přilévá zhruba deci teplé vody, aby nepili úplně ledové pití. Postupně, díky tomu všemu, jsem si začínala uvědomovat, že to není jen tak ledajaká funkce a že to asi zase taková hračka a legrace nebude.

Kurz rychlopoznávání zvládnutý na jedničku

A je to tady, je neděle ráno, nejen kluci, ale i já pociťuji lehkou nervozitu. Zvládnu to? Nezklamu je? Ale což, dala jsem se na boj, tak ho prostě vybojuji, jak se patří. Kluky z týmu jsme dovezli na start, a rychle jsme se vydali na první občerstvovačku, kterou jsme měli již na 5 kilometru. Libor jel jako správný italský profík – prostě tu kolonu bylo nutno nějak předjet a nebyl čas řešit, kdo je kdo, priorita byla, být včas na předávce. Při parkování auta jsem už slyšela fanoušky, jak povzbuzují přijíždějící závodníky, kteří se k nám neskutečnou rychlostí blížili a my měli před sebou ještě 300m na naši louku, kde měla probíhat předávka. Bylo nutné pořádně zatnout zuby a začít sprintovat – já bohužel v pohorkách, takže o to těžší to opravdu bylo (v tu chvíli jako bych měla 5 kg navíc na každé noze), doběhli jsme tam tip ťop, ale rozkaz zněl jasně: “nahlásíš, v jaké stopě jede Standa, a jemu řekneš, že dostane pití”. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítila skupina jezdců neskutečnou rychlostí, takže bylo nutné okem bystré blondýs vyhledat kombinézu (ještě že designéři dostali super nápad a zvolili bezvadnou zelenou a do ní puntíky) – Standa v tu chvíli byl nepřehlédnutelný. Předávka proběhla na jedničku. Bylo nutné ještě čekat na další jezdce z týmu a poté dosprintovat pro odhozené láhve. Opět sebrat všechny síly, nabrat dech a sprintovat k autu, abychom zase byli včas na dalším místě předávky. A takto to šlo 3x za sebou.

Libor mi pak v autě vysvětlil jako zkušený letitý občerstvovač, že proto oni si již berou jen botasky, aby ty nohy měly lehké – sice na úkor toho, že se do nich dostane sníh a budou v nich mít mokro. Pro příště vím, že prostě na nohy jedině botasky – ať se děje, co se děje.

Musím přiznat, že to byl pro mě neskutečný zážitek, kdy jsem si uvědomila, že jak jsem si naivně myslela, že co to je za funkci občerstvovač – tak jsem to po víkendovém zážitku velice rychle přehodnotila. Již nikdy více nebudu tuto funkci zlehčovat a nedejbože si myslet, že nic nedělají, jen stojí na místě.

Jsem ráda, že mě kluci vzali s sebou a umožnili mi zažít něco, co opravdu stálo za to. Doufám, že pro mě vymyslí další výzvy a já budu moci jako junior občerstvovač zase být součástí jejich týmu.