Kdo byl vlastně Emerich Rath?

Kdo byl vlastně Emerich Rath?

Kamera se zastavuje a Josef Bek se zvedá ze sněhu. Ve filmu Synové hor režiséra Čeňka Duby právě ztvárnil roli českého lyžaře Bohumila Hanče, který roku 1913 umrzl během závodu na 50 km poblíž Zlatého návrší v Krkonoších. Film, natočený v roce 1956, neztratil nic na svém kouzlu ani po půl století. Tak jako původně na filmovém plátně i dnes na televizních obrazovkách dokáže vzbudit silné emoce u diváků, kteří do jednoho propadají kouzlu filmu natočeného podle skutečné události. Snad krom mohutného starého pána, který se při premiéře nechává slyšet: «Takhle to tehdy na hřebenech vůbec nebylo.»  

Starý pán se jmenoval Emerich Rath a při natáčení filmu působil jako poradce a herec v epizodní roli. Pro tuto úlohu měl kvalifikaci jako nikdo jiný – osudného závodu i pokusu o záchranu Bohumila Hanče se osobně účastnil. 

Na start tehdejšího osmého ročníku mezinárodního závodu se o Velikonocích 24. března 1913 postavilo šest závodníků, Hanč a Rath mezi nimi. Trasa vedla z Labské boudy třemi okruhy na hřebenech do cíle na Horních Mísečkách. Teplé předjarní počasí se během závodu zničeho nic zhoršilo, přišel déšť, který se brzy změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Závodníci postupně odstupují ze závodu, který by podle současných měřítek musel být pro nepřízeň počasí zastaven. Na trati zůstává jen Hanč, v košili a bez čepice. V předpokládaném čase se neobjevuje na otáčce – neklamný signál, že s posledním pokračujícím závodníkem není všechno v pořádku. Tehdejší popis události praví: «V boudě sedí v teple šestnáct lyžařů a ti nečiní na ochranu ubohého Hanče, zápasícího o život, zhola nic. Toliko šlechetný Emerich Rath a pak Ing. Fischer a K. Jarolímek se pouštějí za Hančem, což za daných okolností bylo přímo šílenstvím.»



Rathův výkon byl tehdy skutečně nadlidský. Sám vzdal závod nejen kvůli nepříznivému počasí, ale hlavně pro bolestivé odřeniny nohou, kvůli kterým nemohl v závodě pokračovat. Pro záchranu svého soupeře a kamaráda však udělal maximum. Ve sněhové vánici nachází bezvládného Hanče a snaží se ho skrz hluboký sníh a zuřící vánici odnést na zádech do bezpečí. Nad Pančavským vodopádem zjišťuje, že se tímto způsobem do tepla živi nedostanou. Vrací se pro své lyže a vyráží v bouři zpět na Labskou boudu pro pomoc. Popíše Hančovu polohu a padne vysílením. Záchranná výprava z boudy nachází Hanče už bez známek života, lékař konstatuje smrt zástavou srdce. Emerich Rath si od té doby často vyčítá, že selhal, ačkoli pro Hančovu záchranu udělal více než kdokoli jiný. 

ER_7600

Nedaleko od místa skonu je nalezen zmrzlý Václav Vrbata – Hančův kamarád, který přišel Hanče na trať povzbudit a ve sněhové vánici mu půjčil svůj kabát a čepici. Krátce nato pravděpodobně sám ztratil orientaci, zabloudil a zmrzl. S Hančem a Vrbatou se přichází do Jilemnice na smuteční obřad rozloučit celé hory. Na Zlatém návrší se tyčí pamětní mohyla s jejich jmény, oslavuje je Dubův film Synové hor. Emerich Rath, který se při záchranné akci stal málem třetí obětí závodu, z historie mizí…

Kdo vůbec byl Emerich Rath? A proč zmizel z historie?

Narodil se 5. listopadu 1883 v pražské německé rodině. Jeho otec byl ševcem, ale živnost nestačila zabezpečit rodinu. Záhy se proto Rathovi stěhovali z Prahy do Broumova. Emerichovi byly čtyři roky a v Broumově se cítil šťastný. Pobýval venku, v přírodě, naučil se plavat a lyžovat. Získal celoživotní vášeň pro sport. Sport, tehdy vnímaný jako anglický vynález, který boří zavedené společenské pořádky a dosavadní životní styl, mu jednou provždy učaroval. 

Traduje se, že prvním lyžařem v českých zemích byl «otec zakladatel» moderních českých sportů Josef Rössler-Ořovský a připomíná se jeho slavný sjezd Václavského náměstí v Praze z roku 1887. Už nějaký čas před ním však lyžovali čeští Němci v pohraničí. Přesně určit prvního českého lyžaře prostě nelze. Emerich Rath patřil každopádně k průkopníkům, navíc lyžovat začal už v deseti letech. Svým nadšením brzy nakazil broumovské sousedy. Desetiletý školák tak rázem nebyl jediný, kdo se vydával na okolní kopce, lyžařskému sportu začali holdovat i dospělí obyvatelé Broumova. V roce 1907 Emerich startoval na mistrovství království českého, kde zvítězil v běhu na 5 km. A v roce 1913 se v Krkonoších zúčastnil osudného posledního závodu Bohumila Hanče.

Lyžování však nebylo jediným sportem, který Emerich Rath pěstoval a ve kterém vynikal. V tehdejší době vzniku a prvního rozkvětu moderních českých sportů bylo běžné stát se «allround sportsmanem», jakými byli kupříkladu už zmiňovaný Josef Rössler-Ořovský nebo o něco později tenisový král Karel Koželuh. Výčet sportů, které provozoval, naopak nápadně připomíná rozsáhlé aktivity Járy Cimrmana. 

Věnoval se atletice, především běhu a chůzi, tehdy oblíbené vojenské disciplíně – vytrvalostní chůzi s vojenskou zátěží, plavání, lyžování, veslování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, jízdě na bobech, lednímu i pozemnímu hokeji, fotbalu, tenisu, ragby či volejbalu. V ledním hokeji reprezentoval Čechy na mistrovství Evropy v Berlíně roku 1914. Na olympijských hrách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 startoval jako maratonec reprezentující Rakousko-Uhersko. Ve fotbale nastupoval ve slavném týmu DFC Praha, který tehdy teprve pomalu předával své výsadní postavení sousední letenské Slavii. V boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze. Účastnil se populárních «Běchovic», silničního běžeckého závodu. V roce 1904 běžel poprvé, v čase 40:52 minut skončil třetí. Po půl století, ve svých 71 letech při své poslední účasti zaběhl čas těsně pod jednu hodinu. Pracoval jako mezinárodní tajemník československého svazu kanoistiky, olympijský zpravodaj, horský záchranář a lyžařský instruktor. Dálkový sjezd Seiny na kajaku, který podnikl při příležitosti olympijských her v Paříži 1924, ocenil osobně předaným diplomem Pierre de Coubertin.

ERNa svou dobu dodržoval Emerich Rath přísnou životosprávu. Byl nekuřák, abstinent a od šestnácti let vegetarián. Za první republiky se stal vášnivým trampem. Přestože český tramping brzo ustoupil od prvotních ideálů a stal se uvolněnějším, i co se přístupu k alkoholu týče, vážili si trampové Šedého vlka, jak znělo Rathovo trampské jméno. Na svém sázavském ranči shromáždil indiánské atributy a pilně sportoval. V indiánském úboru dokonce v Praze chodíval přátelům gratulovat k Novému roku. Nadšení pro tramping šlo ruku v ruce s živností. V krámku Na Příkopech v Praze prodával Emerich sportovní a trampské vybavení. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak z jiných částí města podnikali dlouhé výpravy jen proto, aby viděli slavného Emericha Ratha a mohli si přímo od něj koupit lyžařský vosk, nebo jinou drobnost, na kterou jejich klukovské úspory stačily.

Nástup komunistů k moci zatočil i s Emerichem Rathem. Přesvědčený antifašista, který za války ukrýval německého žida, a nespadl tedy do odsunu německého obyvatelstva z Československa, byl obviněn z propagace amerikanismu a západního stylu života. Sportovec, olympionik, tramp a zastánce skautingu přišel o svůj obchod a musel na rok do pracovního tábora ve Svatém Janu pod Skalou. Po návratu ho čekal nejnižší důchod a další perzekuce komunistických úřadů. Živil se jako pomocný dělník, rozprodával zbytky svého majetku. Ještě jednou chtěl zažít olympijské hry v roce 1960. Plánoval odjet do Říma na kole a cestou přednášet. Nedostal však svolení vycestovat. Nějaký čas pobýval v domově důchodců, poté u bratrance v Broumově. Po několika měsících se s ním však nepohodl a odešel na ulici. Být bezdomovcem v době komunistického režimu nebylo možné. Policie odvezla Ratha znovu do domova důchodců. Do jeho přijímacího protokolu bylo zapsáno: «Hotovost: žádná. Závěť: nic nemá, odpadá. Osobní záliby: Chce sportovat a pracovat.» Nezdolný optimista měl v tu chvíli před sebou jen pár měsíců života. 21. prosince 1962 zemřel na infarkt v broumovské nemocnici.

Skvělého sportovce a vzácného člověka Emericha Ratha vymazal komunistický režim z paměti národa. Pozapomenutého odkazu se chopily občanské iniciativy na Broumovsku. Soukromé muzeum lyží, saní a skibobů v Hronově nazval jeho zřizovatel «SKI-MUZEUM Emericha Ratha». Dům v Soukenické ulici v Broumově, kde Emerich Rath v dětství žil, nese od roku 2003 pamětní desku, která jej připomíná. Patronát nad celou akcí převzal předseda Českého olympijského výboru, Milan Jirásek. V následujícím roce ocenil Český olympijský výbor Emericha Ratha in memoriam Cenou fair play, udělovanou jednou ze složek ČOV, Klubem fair play. Skromný hrdina ze Zlatého návrší v Krkonoších, který po celý život zůstal příkladným sportovcem, se tak dvaačtyřicet let po své smrti dočkal zaslouženého ocenění.

Foto: Národní muzeum, Historické muzeum, Fotoarchiv: Oddělení novodobých českých dějin