Silvretta a údolí Jamtal: Klasika, která se neokouká

Silvretta a údolí Jamtal: Klasika, která se neokouká

Začněme od Adama, tedy kudy se do oblasti dostat. Můžeme jet přes Mnichov na Bregenz, projet tunelem Arlberg a nedaleko za ním odbočit na Galtür. Výhodnější je ale rovnou v Mnichově zamířit na GaPa, s tím že přijedeme k odbočce na Galtür z druhé strany. Po sjetí z dálnice projedeme luxusní Ischgl a v Galtüru zaparkujeme u bazénu. Na chvilku se zastavme ještě u vesnice samotné. Galtür vstoupil do povědomí širší veřejnosti nikoliv jako nástupové místo na Silvrettu – lze se odtud dostat i k Silvrettastausee, ale především kvůli katastrofě, která ji postihla v únoru 1999. Tehdy spadla z okolních svahů gigantická lavina, jež v pásmu nánosu dosáhla neuvěřitelných 100 metrů. Zanechala za sebou sedm zcela zničených domů a 31 mrtvých. Dnes jsou proto okolní svahy opatřeny protilavinovými zábranami. 

Bouda, kterou nepřehlédnete

Jak již bylo psáno, lze z Galtüru údolím Kleinvermunt dojít i k přehradě Silvretta. Tuto cestu však nedoporučuji. Údolí je nekonečné a poměrně nudné. Od bazénu se proto vydáme rovnou do údolí Jamtal, základny našeho dnešního povídání. Ne že by nástup zde byl záživnější, ale je nutným zlem k dosažení Jamtalhütte, z níž budeme vyrážet na túry po okolních ledovcích. Cesta je dlouhá a stoupá jen velmi mírně. Obrňte se proto trpělivostí. Je také potřeba dát si velký pozor na aktuální lavinovou situaci, aby na vás po cestě z okolních strmých svahů něco nespadlo. Například o loňských Velikonocích byla situace tak kritická, že údolí bylo zavřené a lidé byli evakuováni z Jamtalhütte helikoptérou. 

Těsně před chatou cesta mírně stoupá. Trošku překvapí sloup lanovky a na laně visící sedačka i kabinka. Nejedná se ovšem o žádnou kombinovanou lanovku pro jo-jo people, ale trenažer pro záchranáře. Krom něj zde naleznete i umělé ledové stěny, nebo tréninkové laviniště. Chata je relativně velká a komfortní. Nechybí prostorná lyžárna ai sušárna. Drobným nedostatkem je absence přezůvek, které si musíte donést na hrbu nebo za malý peníz zakoupit. V prostorné jídelně vaše žaludky potěší dobrá rakouská kuchyně. Na pokojích jsou deky a spacák netřeba. Vystačíme si jako obvykle s tzv. bílou paní – vložkou do spacáku. Ceny odpovídají rakouským standartům, tedy +/-50€ za noc s polopenzí. A co nám „Jamtálka“ nabízí za túry? Samozřejmě krátké i dlouhé, mírné i strmé, prostě pro každého něco. V tomto povídání nakoukneme do obou hlavních větví v něž se Jamtal právě u chaty větví. Hned na úvod znovu připomínám, že se jedná o túry v ledovcovém terénu, takže znalost pohybu v něm i schopnost perfektního vyhodnocování lavinové situace se předpokládá. 


Přes celnici na Korunu

Západním směrem proti potoku Futschölbach se můžeme vydat do širokého údolí zakončeného hradbou několika sedel a vrcholů, za nimiž se lze občerstvovat již jen za měnu nejtvrdší, tj. švýcarské franky. Záleží jen na podmínkách a našich fyzických schopnostech, na kolik vrcholů si vylezeme a z kolika sedel sjedeme. 


Údolí je rozmanité. Túry stoupají podél potoka, který několikrát křižují. Po pár stech metrech je třeba nadejít soutěsku, kterou potok do údolí vyhlodal. Doporučuji řešit dle situace a nedržet se zuby nehty trasy v mapě. Nad soutěskou je už třeba volit sedlo i vrchol. Z historického hlediska určitě stojí za návštěvu staré celnice na Futschölpassu. Zvlášť, pokud jejich dveře otevřete za horšího počasí, uvědomíte si, jak málo stačí v horách ke štěstí. Jen pozor, zpátky do mrazu se vám chtít nebude. Máte-li hezky, vyšlápněte si až do sedla a pokochejte se pohledem do Švajcu. Hlavně celkem mohutné stěny třítisícovky Augstenspitze stojí za pohled. Na tu si také vyrazíme, ale až zítra. 


Následuje krásný sjezd až k Finanzersteinu, mohutnému balvanu, kde se dělí cesty v údolí do jednotlivých sedel. Tady nandáme pásy a znovu vzhůru. Do sedla Zahnjoch je to nových 400 výškových po ledovci Kronenferner. Naše tempo po levé ruce pozoruje majestátní Fluchthorn. Sedlo ve výšce 2 947 metrů je důležité pro přechod na Heidelbergerhütte. My se v něm stáčíme k jihu a postupně pokračujeme na hřeben vedoucí až na vrchol Krone. „Koruna“ je vysoká 3 178 metrů a výhledy z ní jak jinak než famózní. Pozor, návrat neusutečníme stejnou cestou, ale sestoupíme do sedla Kronejoch a odtud už vzhůru dolů. Na polévku na chatu, ať nám nevystydne. 

Augstenspitze: túra pro labužníky

Ráno si trošku přivstaneme, protože túra na Augstenspitze je dlouhá a hodí se vyrazit co nejdřív. Začínáme stoupáním s dlouhým traverzem v jižním směru až do místa, kde se nám otevře prahová dolinka s ledovcem Chalausferner. Ledovec má severní expozici a dost často tu můžete narazit na perfektní prašan. My ale nejdřív potřebujeme nahoru. V dolní části bacha na sklon. Je to víc než 35°, takže s rozvahou a podle podmínek. Pokud to není sichr, raději se obraťte dál k jihu a užijte si plošší ledovce v závěru Jamtalu. 


My naštěstí plány měnit nemusíme a tak stoupáme v cikcakách do plošších částí. Než začne ledovec stoupat strmě do sedla Fuorcla Chalaus, dáme si pauzičku. Pozor, tady a v závěru výšvihu je často tvrdo a haršajzny nejsou od věci. V sedle jsme rázem ve 3 000 metrech. Dopřejte si proto znovu odpočinek s pohledem na dvojvrchol Augstenspitze, který odsud už nejde přehlédnout. Následuje dlouhý traverz a pak stoupání do sedla mezi vrcholy. Dávejte pozor. Jsme v jižní expozici a není radno tu být příliš pozdě, když zmrzlý sníh povolí. V závěru stoupání se vyplatí opět nandat minimálně haršajzny. Spíš ale počítejte, že lyže zamíří na záda a nahradí je mačky. Závěrečný hřebínek na Severní vrchol, vysoký 3 228 metrů je lahůdka. Ostrý jak břitva, odolnost proti výšce se předpokládá. 

Cesta dolů začíná pár metrů od nás k severozápadu, kde narazíme na žlábek, nad nímž se trošku zatočí hlava. Podmínky jsou stabilní, takže hurá na to. Však jsme ty lyže netahali zbytečně. Několik krátkých oblouků ve čtyřicítce a můžeme to vesele pustit do kulí a dlouhých na ledovci. V odpoledních hodinách nedoporučuji traverz rovnou na sedlo Fuorcla Chalaus, ale je lepší sjet až k jezírku a po moréně vystoupat zpět. Z bezpečnostních důvodů. No a sjezd po ledovci Chalaus? Prostě pecka. Jelikož víme kudy, prodloužíme si ho až dno Jamtalu. Za těch sto metru stoupání zpět k chatě to stojí, to mi věřte.