Přístavní městečko St Andrews na východním skotském pobřeží má bohatou historii a řadu rozmanitých pamětihodností. Zdejší univerzita, třetí nejstarší v anglicky mluvícím světě, již od středověku láká talentované studenty a vědce, stejně jako katedrála přitahuje poutníky z celé Evropy. Dnes se však do těchto míst vydávají spíše poutníci zcela jiného druhu, aby vzdali hold největší současné atrakci St Andrews, kterou je Royal and Ancient Golf Club.
Text: Dagmar Marie Kubátová
Foto: Getty Images
Historie golfu je dlouhá, rozmanitá a napínavá, přičemž žádné další místo na ni nemělo takový vliv, jako St Andrews Links. Právě tento komplex ve skotském hrabství Fife je všeobecně považován za skutečný „domov golfu“. Na nejstarším místním hřišti, ikonickém Old Course, se hrálo již na počátku patnáctého století. V současné době je zde celkem sedm hřišť: Old Course, New Course (nenechte se zmást názvem, vzniklo v roce 1895), Jubilee, Eden, Strathtyrum, Balgove a zatím nejnovější Castle vybudované v roce 2008. V průběhu uplynulých více než šesti staletí se jamky, greeny i fairwaye v Saint Andrews Links vyvíjely stejně jako samotná hra. Dnes se na sedmi zdejších hřištích každoročně odehraje více než dvě stě osmdesát tisíc kol.
Golf bez jakýchkoli omezení
Příběh golfu v tomto kraji se začal psát v roce 1123, kdy král David I. Skotský zvláštním výnosem rozhodl, že se pozemky Links na okraji městečka St Andrews stanou obecním majetkem – budou tedy patřit místním občanům. Záznamy dokládají, že již ve čtrnáctém století se na St Andrews Links na jednoduché dráze provozovala golfu podobná hra s odpalováním kamínků. V průběhu první poloviny patnáctého století obliba nového sportu ve Skotsku vzrostla natolik, že se král Jakub II. v roce 1457 rozhodl golf zakázat. Nabyl totiž dojmu, že snaha dostat míček do jamky odvádí pozornost mladých mužů od povinného „zdokonalování se v užitečné lukostřelbě a osvojování dalších armádních dovedností“, a tím snižuje bojeschopnost poddaných při případném válečném konfliktu s prohnanými Angličany. Královi následovníci na skotském trůnu zákaz ponechali v platnosti a zrušil ho až Jakub IV. v roce 1502 poté, co se sám stal vášnivým a zručným golfistou (jak dobře střílel lukem historické prameny neuvádějí). Přesně o půl století později arcibiskup John Hamilton potvrdil výsadu zdejších obyvatel hrát golf na St Andrews Links „bez jakýchkoli omezení“.
Ctihodní šlechtici a gentlemani
V květnu 1754 v Edinburghu skupinka „dvaadvaceti ctihodných šlechticů a gentlemanů zběhlých ve starobylém a zdraví prospěšném golfu“ vypracovala pravidla hry a stanovy, a založila „The Society of St Andrews Golfers“. Jen stěží mohl někdo z nich tušit, že o čtvrt tisíciletí později bude jejich klub nejslavnějším centrem golfu na planetě. V době založení klubu, který se stal zároveň jakousi golfovou federací či řídícím orgánem, se v St Andrews hrálo na Old Course tvořeném tuctem jamek. Deset z nich golfisté během jednoho kola odehráli dvakrát, a kolo tudíž tvořilo dvaadvacet jamek. Hrálo se ve směru od klubovny dál podél pobřeží (out), a poté se hráči vraceli zpět směrem ke klubovně (in). Týčka ještě neexistovala; golfisté po dokončení hry na jedné jamce vytvořili malou hromádku písku ve vzdálenosti do dvou délek hole, položili na ní míček a odpálili na následující jamku. V roce 1764 „ctihodní šlechtici a gentlemani“ usoudili, že některé jamky jsou příliš krátké. Proto některé pospojovali tak, že ze dvou vytvořili jednu, a tak vzniklo devítijamkové hřiště a dodnes standardní osmnáctijamkové golfové kolo.
Králičí války
V roce 1797 nastala pro golf v St Andrews doba temna, když městská rada zbankrotovala a hřiště prodala sdružení přespolních farmářů. Ti vzápětí na Links přivezli kilometry plotů a klece a začali zde pěstovat králíky. Následovalo období známé jako „králičí války“, téměř čtvrt století dlouhá legislativní (a občas také fyzická) potyčka mezi golfisty a obchodníky s králíky. Všechna soudní stání uvázla na mrtvém bodě, až nakonec v roce 1821 předseda golfového klubu James Cheape ze Strathtyrumu obětoval část rodinného jmění a pozemky od králíkářů odkoupil, aby je zachránil pro golf. O třináct let později klub získal speciální svolení od krále používat v názvu výraz „Royal“ a The Society of St Andrews Golfers se přejmenovala na Royal and Ancient Golf Club of St Andrews. Tento název zůstal v platnosti dodnes, jen se často zkracuje na R&A. V roce 1856 představil legendární hráč, greenkeeper a golfový architekt Tom Morris koncept „double greens”: na každý green s výjimkou první a osmnácté umístil dvě jamky. Toto řešení se rychle rozšířilo a stalo se charakteristickým znakem pro později budovaná hřiště.
V roce 1893 se vnuk Jamese Cheapese rozhodl Links prodat, přičemž existovali dva vážní zájemci: městská rada St Andrews a Royal and Ancient Golf Club. Klub město přeplatil a stal se tak majitelem. Ovšem radní se obrátili s peticí na parlament, a přestože zpočátku nikdo nechtěl věřit tomu, že se velevážený zákonodárný sbor bude zabývat takovou malicherností, jako je golfové hřiště, dosáhli toho, že St Andrews Links byly převedeny pod speciálně pro tento účel založený fond St Andrews Links Trust. Toto uspořádání funguje dodnes, fond spravuje hřiště i pozemky, které jsou považovány za veřejný majetek a patří obyvatelům St Andrews.
Sedm hřišť
Koncem devatenáctého století již byl o hraní v „the Home of Golf“ takový zájem, že nejstarší hřiště na světě Old Course – zvané též Old Lady nebo Grand Old Lady – přestávalo stačit a představitelé fondu rozhodli o rozšíření St Andrews Links. Zakázku získal zmíněný Tom Morris (tehdy se mu již říkalo Old Tom Morris, do golfové historie se zapsal pod tímto jménem) a v roce 1895 ve svých čtyřiasedmdesáti letech vybudoval hřiště č. 2 New Course – bezkonkurenčně „nejstarší nové“ hřiště na světě. A hned o dva roky později při příležitosti diamantového jubilea královny Victorie (šedesát let vlády) spatřil světlo světa Jubilee Course, i dnes považovaný za nejobtížnější ze zdejších hřišť. Těsně před začátkem první světové války byl slavnostně otevřen Eden Course, který postavil legendární golfový architekt Harry S. Colt. Na další rozšíření se čekalo téměř šest desetiletí, než v roce 1972 přibyl devítijamkový The Balgrove koncipovaný pro rodiny a začátečníky. V roce 1993 Links dále rozšířil Strathtyrum Course a zatím posledním přírůstkem je v pořadí sedmý Castle Course vybudovaný v roce 2008 podle projektu Davida McLay Kidda.
Kletba tří čarodějnic z Macbetha
St Andrews Links je pevně spojeno s prvním velkým profesionálním golfovým turnajem a zároveň nejstarším turnajem kategorie major – Open Championship (neboli The Open či British Open). Poprvé se na Old Course hrál již v roce 1873 a dosud ho St Andrews hostilo již třicetkrát, víckrát než kterékoli jiné hřiště. Obvykle se zde koná každých pět let, naposledy to bylo v roce 2022, kdy vyhrál Cameron Smith, a příští turnaj (zde jednatřicátý, celkově sto pětapadesátý) je naplánován na červenec 2027. Na ikonickém hřišti číhá bezpočet extrémně obtížných bunkerů a dalších výzev, které musí golfisté překonat. Proslulý je zejména Hell Bunker na jamce č. 14 a jamka č. 17 Road Hole. Ta je považovaná za vůbec nejobtížnější jamku na světě a někteří golfisté pevně věří, že se nad ní vznáší kletba tří čarodějnic ze Shakespearova Macbetha. „Povinným“ suvenýrem pro každého, kdo Old Course absolvuje, je fotka na slavném, více než sedm staletí starém mostě Swilcan Bridge na osmnácté jamce.
Triumfy i pády, euforie i zklamání
Během posledního zhruba půl druhého století byl Old Course v průběhu The Open dějištěm bezpočtu památných okamžiků, velkých triumfů i pádů, bezbřehé euforie i zklamání. Řada nejlepších hráčů všech dob, mimo jiné Jack Nicklaus, Seve Ballesteros, Tom Watson nebo Sir Nick Faldo, v St Andrews získala toužebný titul Champion Golfer. Neexistuje jiné místo tak významně spjaté s golfovou historií, jehož by si hráči i fanoušci tolik vážili. Jak jsme již zmínili, poprvé se zde Open Championship – v pořadí třináctý – hrál v roce 1873, bylo to poprvé na osmnáctijamkovém hřišti a nejlepší hráč poprvé získal Claret Jug. Vítězem se tehdy stal místní caddie Tom Kidd, když v obtížných podmínkách po několika dnech vytrvalého deště rozhodla jeho perfektní znalost terénu. Se skóre 91 a 88 zvítězil o jedinou ránu a jako první golfista vyhrál The Open již při svém debutu. Zároveň ukončil nadvládu Toma Morrise, který předtím tento turnaj vyhrál čtyřikrát.
Před koncem devatenáctého století začala na The Open dominovat legendární trojice Harry Vardon, James Braid a J. H. Taylor známá jako Velký triumvirát. Byli prakticky neporazitelní, vyhráli šestnáct z jednadvaceti Open Championships, která se konala v období od roku 1894 do začátku první světové války. Například v roce 1900 v St Andrews obsadili první tři místa.
Bobby Jones a Arnold Palmer
Když na The Open do St Andrews v roce 1921 poprvé přijel Bobby Jones, způsobil skandál. Ve třetím kole potřeboval na jedenácté jamce čtyři údery, aby se dostal z bunkeru, načež vzteky roztrhal svou score card a přísahal, že na tohle hřiště už nikdy v životě nevstoupí. Přísahu nedodržel a o šest let později si nenadálý zkrat vynahradil, když zvítězil po spektakulárním výkonu: stal se teprve druhým hráčem, který vedl od začátku až do konce poté, co byl turnaj rozšířen na dvaasedmdesát jamek. V závěrečném kole zahrál sedmdesát tři údery a dosáhl celkového skóre 285, čímž překonal rekord o celých šest bodů. Když odehrál poslední ránu, nadšený dav ho odnesl na ramenou.
V roce 1960, kdy se v St Andrews slavilo 100. výroční založení The Open (jednalo se však o 89. ročník), byl favoritem Arnold Palmer. Na tento turnaj přijel poprvé, ale v kapse měl čerstvá vítězství z Masters a U. S. Open, a tak si samozřejmě brousil zuby na Grand Slam. Diváci viděli neskutečně napínavou bitvu, ve které nakonec po gigantické průtrži mračen, jež zaplavila Old Course a přerušila poslední kolo, favorizovaného Američana překvapivě o jediný bod porazil relativně neznámý devětatřicetiletý Australan Ken Nagle – hráč, který se v turnajích major dosud nikdy neprobojoval mezi desítku nejlepších. Nicméně už jen samotná účast charismatického Arnolda Palmera, který byl miláčkem diváků i médií, napomohla zviditelnění The Open po celém světě. A na následujících dvou ročnících Palmer zvítězil.
But for the Grace of God…
Jack Nicklaus vyhrál v St Andrews hned několikrát, avšak v živé paměti zůstává jeho vítězství na 99. ročníku The Open v roce 1970, jemuž předcházel jeden z nejdramatičtějších závěrů. Doug Sanders nikdy nevyhrál major, jeho největším úspěchem bylo o pět let dříve druhé místo na The Open právě za Jackem Nicklausem. Nyní měl ovšem titul na dosah, když se na Road Hole (č. 17) zázračně dostal z bunkeru a na osmnácté jamce mu na celkové vítězství stačilo uhrát par 4. Druhou ranou se dostal na green, pak zahrál putt, který skončil asi 75 cm od cíle. Před čtvrtou ránou se shýbl, aby z ideální dráhy míčku odstranil kousek suché trávy. Pak se zhluboka nadechl a zahrál nepřesvědčivý úder, který šel mimo… Po ochozech se rozlehl šum a komentátor roztřeseným hlasem pronesl slova, která jsou od té doby s příběhem nejspíš nejznámějšího neproměněného golfového mečbolu spojena: „But for the grace of God…”
V následujícím play-off Nicklaus po třinácti jamkách vedl o čtyři rány, Sanders postupně stáhl náskok na jediný bod, ale na závěrečné jamce Nicklaus přezdívaný Golden Bear zahrál birdie a nadšeně vyhodil svůj putter vysoko nad hlavu.
Nejšťastnější rána v mém životě
Ve spíše decentním světě golfu jen málokdo oslavoval vítěznou ránu tak divoce jako Seve Ballesteros v roce 1984 v St Andrews. Když na poslední a rozhodující jamce odehrál putt ze vzdálenosti asi 3,6 m, míček se pomalu šinul do cíle, ale pak se na hraně jamky zastavil – tedy téměř zastavil, aby nakonec po nekonečné vteřině či dvou „váhání“, kdy všichni přítomní zadrželi dech, spadl tam, kam patří. Ballesteros v záchvatu euforie vyskočil a objal svého caddieho Nicka de Paula tak prudce, že ho málem umačkal. „Tohle birdie byla nejšťastnější rána v mém životě,” vzpomínal později Španěl. Ale teprve když o chvíli později Tom Watson na 17. jamce zahrál bogey, měl Ballesteros své druhé The Open definitivně v kapce. Pro Watsona, který se tento turnaj snažil vyhrát potřetí v řadě a vyrovnat tak rekord Harryho Vardona, to bylo trpké zklamání.
Klesl na kolena a vzhlédl k nebesům
Když přijde řeč na 124. ročník The Open v roce 1995, každý golfový pamětník si ihned vybaví jedno jméno: Costantino Rocca. A to prosím není vítěz. Ital nakonec nestačil na Johna Dalyho a nezískal vytoužený Claret Jug, ale jeho putt na závěrečné jamce zanechal v St Andrews nesmazatelnou stopu jako jeden z nejlepších úderů vůbec. Daly skončil poslední kolo s výsledkem šesti ran pod par 71 a byl na první pozici. Rocca stále hrál a věděl, že na poslední jamce Valley of Sin potřebuje birdie, aby Dalyho dostihl a vynutil si play-off. Když zahrál do obávaného bunkeru, všichni věřili, že je rozhodnuto a Rocca už nemá šanci. Jenže on navzdory nepřízni osudu mistrovsky odpálil do strmého svahu a z nemožné pozice ze vzdálenosti snad dvaceti metrů trefil jamku. Prostě zázrak. Rocca klesl na kolena a vděčně vzhlédl k nebesům. Ohlušující jásot diváků prý bylo slyšet po celém městě. V play-off sice nakonec prohrál, ale v očích všech fanoušků byl skutečným vítězem ročníku 1995 právě on.
Rok tygra
Na přelomu milénia viděli golfoví fanoušci na Open Championship v St Andrews snad nejdokonalejší výkon, jaký kdy na Old Course někdo předvedl. Tiger Woods, který předtím vyhrál U. S. Open v Pebble Beach o neskutečných patnáct úderů, měl od začátku až do konce hru zcela pod kontrolou. Na hřišti proslulém bezpočtem zákeřných pastí ani jedinkrát nezasáhl bunker. Dominantním způsobem zvítězil o osm ran, s celkovým skóre 269 stanovil nový rekord The Open v St Andrews a jeho 19 pod par bylo v té době rekordem jakéhokoli turnaje major. Získal tak první ze svých tří Claret Jugs a stylově završil kariérní Grand Slam. Woods v St Andrews zvítězil znovu o pět let později. Často pak toto místo označoval za své „nejoblíbenější hřiště na světě“.
Na Old Course si může zahrát kdokoli
Royal and Ancient Golf Club organizuje nejen Open Championship, podílí se také na řadě dalších prestižních akcí, mezi něž patří například Women’s British Open, Walker Cup, Amateur Championship, Women’s Amateur Championship nebo Senior Open Championship. Kromě toho R&A společně s Golfovou asociací Spojených států amerických (USGA) prakticky řídí globální golf. Působí sice v oddělených jurisdikcích, ale dodržují jednotný kodex pro golfová pravidla, systém amatérského statusu, standardy vybavení a hlavně World Handicap System. Klub je privátní a aktuálně sdružuje přibližně dva a půl tisíce členů. Členství je mezi golfisty velmi žádané, získat ho však rozhodně není snadné, a zpravidla tento proces vyžaduje nemalý sponzorský příspěvek a souhlas stávajícího člena. Členové, kteří pocházejí z nejrůznějších oblastí a mnozí z nich jsou ve světě golfu velmi vlivnými osobnostmi, se těší různým privilegiím. Mohou se zúčastnit řady prestižních soutěží pořádaných v průběhu celého roku a mají přístup ke špičkovému golfovému zázemí a vybavení klubu, včetně ikonické klubovny za prvním odpalištěm Old Course.
Pokud jste z tohoto odstavce nabyli pocitu, že nejstarší hřiště na světě je pro běžné smrtelníky nedostupné, pak vězte, že navzdory svému ikonickému statutu zůstává veřejné. To znamená, že na Old Course si může zahrát kdokoli. Jen počítejte s tím, že tee-time je třeba rezervovat s hodně velkým předstihem – ideálně rok předem.
