Otevírám dřevěné posuvné dveře a za zády nechávám moderní uspěchaný svět šinkansenů, mrakodrapů a mobilních technologií. Čas se náhle zastavuje. Vlastně se vrací o pár století nazpátek. Ticho a posvátný klid mnou zvolna prostupuje a já začínám vnímat tajemnou nádheru tohoto místa. Jsem v rjokanu.
Text a foto: Martin Loew
Jestliže cestujete po Japonsku, můžete se ubytovat na mnoho způsobů. Země vycházejícího slunce má pestrou nabídku od velkých moderních hotelů až po kapslové hotely, které jsou skutečnou kuriozitou. Představte si miniaturní „šuplíky“ jen o kousek větší, než je samotná postel. Dalším unikátem jsou rjokany.
Jedná se o tradiční japonské hotely, jejichž koncept vznikl již před staletími a bez zásadních změn funguje dodnes. Po celé zemi jsou jich rozesety desítky tisíc, ať už rodinného typu, nebo jako velké resorty. Nacházejí se ve městech, u moře i v horách, obliba rjokanů neopadá, naopak. U Japonců se těší stále větší oblibě a pro turisty představují lákavou příležitost dopřát si skutečně autentický japonský zážitek.
Fenomén rjokan
Před staletími, když lidé putovali Japonskem, cesty ani dopravní prostředky prakticky neexistovaly. Každá cesta představovala náročnou výpravu, při které poutníci nocovali pod širým nebem a jídla neměli nazbyt. Až v 8. století, během období Nara, buddhističtí mniši začali budovat první cesty, mosty a jednoduché ubytovny zvané fuseja. Obliba náboženských poutí mezi japonskými věřícími rostla, a tak přibývaly i možnosti ubytování. Ubytovny zvané šukubó najdeme u mnoha chrámů dodnes. Až během 17. a 18. století, se rozvinulo také cestování za obchodem a výlety k termálním pramenům – onsenům. Lidé je nejprve vyhledávali ze zdravotních důvodů a od 19. století už i jen jako formu odpočinku. Začaly proto vyrůstat řady civilních ubytovacích zařízení zvaných tehdy hatago, kde lidé mohli pobývat a stravovat se. Některé z nich fungují až do dnešních dnů jako rjokany a drží si svou neopakovatelnou, autenticky japonskou atmosféru i tradičně precizní služby. Ubytování v rjokanu se odpradávna řídí přesným řádem s mnoha pravidly, která jsou pro Evropany na první pohled složitá a možná až záhadná. Ale právě bezprostřední setkání s oním japonským tajemnem je právě tím nejhlubším zážitkem, který si z Japonska můžeme přivézt.
Klanící rituál
V tradičních rjokanech ubytování začíná tím, že si hned za vstupními dveřmi budovy zujete svoje boty a přezujete se do erárních pantoflí. Hned poté, či dokonce ještě před tím, se odehrává uvítací rituál, při kterém nastoupí personál do řady a se srdečnými úsměvy se vám opakovaně hluboce klaní. Samozřejmě všichni mají na sobě tradiční japonské kimono. Nepsané pravidlo říká, že čím upřímnější je uvítání, tím lepší servis můžete v rjokanu očekávat. Přiznávám, že při tom klanícím rituálu jsem byl vždy poněkud nesvůj a nikdy nevěděl, jak se tvářit. Ale úsměvem člověk nikdy nic nezkazí. Po uvítání se většina personálu opět potichu vytratila. Usadili mě v hotelové hale, abych s recepčním vyplnil nezbytné formuláře. Rozhlížel jsem se po dřevěném interiéru členěném posuvnými stěnami, poslouchal klidnou hudbu a užíval si pocit relaxace a zastavení se.
Zásadně naboso
Později mě recepční provede rjokanem, abych se tu aspoň trochu zorientoval a závěrem prohlídky konečně přicházíme do mého pokoje. Hned za klasickými vstupními dveřmi je malá chodbička, kterou z druhé strany uzavírají japonské posuvné dveře s dřevěným mřížováním pokrytým bílým papírem. Je čas vyzout zapůjčené pantofle, otevřít a bosky vstoupit do nečekaně velkého prostoru, který můj pokoj nabízí. Po pokoji se zásadně pohybuje na boso. Podlaha je pokryta rohožemi tatami a na ně se nevstupuje ani v pantoflích. Tatami jsou pevné, asi pět centimetrů silné rohože svázané z rýžové slámy. Na dotek hladké, měkké a teplé, mají skvělé tepelně i zvukově izolační vlastnosti. Výborně absorbují a opět uvolňují vlhkost, a tak není divu, že se již po staletí v Japonsku používají jako podlahová krytina.
Sotva se v pokoji rozkoukám, přichází pokojská nakai-san a přináší tácek s šálkem japonského zeleného čaje mačča a malou sladkost na uvítanou. Vše mi položí na nízký stolek zataku. Usedám na zem na zaisu, japonské křesílko bez nohou a usrkávám lahodnou mačču. Nakai-san přisedne na tatami vedle stolku a během krátké a milé konverzace mě neformálně informuje ohledně podávání večeře a provozu hotelových lázní.
Onsen je chlouba podniku
Právě termální lázně – onsen – jsou tím, na co se při pobytu v rjokanu nejvíc těším. Jakožto souostroví sopečného původu je Japonsko doslova rájem přírodních termálních pramenů. Najdeme jich po celé zemi stovky. Japonci si je už dávno oblíbili jako místa ideální k očistě těla i ducha. Vodou z pramenů jsou napájeny vnitřní i venkovní bazény a v místech s obzvláště vydatnými zdroji vznikají dokonce celá lázeňská městečka tvořená převážně rjokany. Největší oblibě se zřejmě těší venkovní bazény zvané rotenburo, často budované z přírodních kamenů a obklopené překrásnou japonskou zahradou s pečlivě udržovanou vegetací a půvabnými kamennými lucernami. Onsen je zkrátka chloubou každého rjokanu a právě podle kvality lázní si lidé často rjokan vybírají.
Yukata je základ
Když nakai-san odejde, převléknu se do yukaty, která je pro mne připravena ve skříni. Toto jednoduché a lehké bavlněné kimono se používá trochu podobně jako náš župan, ale zároveň je velmi běžnou uniformou hosta rjokanu. V yukatě se chodí do onsenu, ale i jinde po celém areálu rjokanu, a dokonce i do společné jídelny. Vlastně všude. A v lázeňských městečkách se v yukatě můžete procházet klidně i na ulici. Yukata je základ. Muži nosí většinou jednobarevné modely s tlumenými odstíny, ženy pak všelijak květované, barevné a veselé. Yukata nemá žádné zapínaní. Prostrčíte ruce širokými rukávy, přeložíte levou část přes pravou, v pase zavážete širokým látkovým pásem obi sash a můžete vyrazit mezi ostatní hosty.
Sto let relaxace v unikátním prostředí
Tentokrát jsem se rozhodl vyzkoušet pobyt v rjokanu Takaragawa Onsen Osenkaku, který je ztracen v zalesněných horách prefektury Gunma. Na břehu divoké řeky Takara zde stojí tři budovy s pokoji v tradičním japonském stylu a rozkládá se několik venkovních termálních bazénů. Již téměř sto let nabízí toto unikátní místo neuvěřitelnou pohodu a relaxaci v překrásném přírodním prostředí.
Abych mohl vyjít z budovy ven do zahrady k řece, potřebuji si opět přezout pantofle. Ty, které jsem dostal při příchodu, jsou domácí, takže do zahrady potřebuji pochopitelně jiné. K dispozici jsou jak tradiční dřevěné pantofle geta, tak naštěstí i ty moderní, globální, gumové. Z důvodu obav o vlastní bezpečnost při pohybu zahradou dávám přednost těm druhým a přecházím po visutém dřevěném mostku nad říčními peřejemi. Sejdu krásnou japonskou zahradou kousek dolů podél řeky Takara a zde, přímo u její průzračné a zurčící hladiny objevuji postupně několik přírodních bazénů. Z jejich modravé hladiny zvolna stoupá lehká pára.
Oblečení musí pryč
U vstupu do bazénu jsou v dřevěném domku ukryty převlékárny, či přesněji svlékárny, protože japonská tradice velí ke koupeli zcela bez oblečení. Z tohoto důvodu jsou v mnoha onsenech oddělené bazény pro ženy a muže. Jinde, jako právě zde, najdeme bazény typu konjoku čili koupele smíšené. Zde však ženy mohou obléknout speciální koupací šaty a muži si zakrývají intimní partie malým ručníčkem.
Nořím se do vody a tělem se rozlévá blahodárné teplo. Usednu na jeden z kamenů pod hladinou, poslouchám hučení řeky a nehnutě hledím do korun zelených stromů, jejichž mohutné větve se nade mnou naklání. Nedaleko poblikává kamenná lucerna. Cítím intenzivní propojení s japonskou zemí a moje duše se kdesi vznáší. Nirvána.
Nechci však zmeškat večeři. K pobytu v rjokanu standardně patří polopenze a kuchaři specializující se na autentickou japonskou kuchyni si dávají záležet, aby zážitek hosta byl dokonalý i po této stránce. V nejtradičnějších rjokanech se dodnes jídlo servíruje individuálně každému na jeho pokoji, ale přibývá podniků, kde se hosté sejdou ve společné jídelně a všichni jsou obslouženi zároveň.
Paleta barev, chutí a tvarů
Večeře je servírována v japonském stylu kaiseki, což představuje množství malých chodů přepestrého charakteru. Lákavá paleta chutí, barev a tvarů je umocněna i použitým nádobím. Každá mistička je jinak tvarovaná nebo barevná, jeden z chodů se často vaří přímo před vámi v malé pánvičce na stole. Přede mnou bublá vývar s houbami a já nevím, zda se nejprve pustit do jednoho z několika zeleninových salátků, smažené tempury či raději do plátků syrového lososa zvaného sašimi. Vypozoroval jsem, že Japonci žádné zvláštní pořadí chodů nectí. Ujídají z jednotlivých mističek tak, jak jim zrovna chuť napovídá.
Po bohaté večeři se vracím na svůj pokoj, který se mezi tím změnil v ložnici. Uprostřed místnosti se na rohožích tatami objevil futon čili matrace. Během večeře služba vše připravila na spaní. Nadýchaná peřina mě nemusí dlouho přemlouvat. Usínám a těším se ranní koupel pod korunami zelených stromů.
