Freediving, tedy potápění na nádech, se řadí mezi extrémní sporty. Zakladatel školy nádechového potápění Apneaman, závodník a kouč světových rekordmanů, Martin Zajac, ho ale považuje za bezpečný sport. Jen je potřeba důkladný trénink, respekt k přírodě a k vlastním limitům. Pak se můžete spojit s hlubinami moře, které zároveň otevřou i hlubiny vašeho já. A to může být pro mnohé velká výzva.
Text: Silvie Jurečková, foto: archiv Martina Zajace
Co všechno potápění na nádech obnáší?
Jak sportovní freediving, tak i jen freediving pro radost závisí na tom, jak moc se dokážete uvolnit po fyzické a psychické stránce. Když zadržujete dech, tak se vlastně dobrovolně dusíte. Oxid uhličitý v těle stoupá, dráždí dechové centrum a tělo si říká o nádech. Ale my víme, že tento okamžik je pouze signál, že to není nutnost. Nutkání k nádechu (kontrakce) totiž přichází dřív, než je opravdu potřeba dýchat. A když se na to mentálně připravíte, dokážete v těch kontrakcích zůstat klidně další minutu nebo minutu a půl a trénovaní sportovci i mnohem déle. Naučíte se s tím pracovat a posouvat ten nádechový impuls co nejdál. U toho je však velmi důležité, aby tělo i mysl zůstaly uvolněné a klidné. Nesnažíme se to vydržet násilím.
Jak se dá na potlačení nutkání nádechu připravit?
Je k tomu potřeba specifický trénink zaměřený na relaxaci, na práci s energií, na zpomalení všeho, co zbytečně zrychluje dech nebo tep. Takový trénink může probíhat různě: v bazénu nebo třeba doma na gauči. Tomu na gauči se říká „suché statiky“. Stačí si do mobilu stáhnout aplikaci, která je určená na trénink statické apnoe, tedy výdrže na nádech, lehnout si, dát si polštářek pod hlavu a nastavit trénink. Zádrž dechu nás dostává z komfortní zóny, učí nás být napojený na své tělo, vnímat, kde vzniká napětí, pozorovat, jaké myšlenky se objevují. Freediving je v tomhle skvělý nástroj sebepoznání, dokáže vás dostat do slušné zátěže, ať už fyzické, mentální, nebo emoční, ale můžete si ji dávkovat přesně tak, abyste s ní zvládla pracovat. Může ho dělat každý, kdo je fyzicky zdravý.
Pořád je to ale i sport, ve kterém hrají důležitou roli ego a cílení na výkon. To nebývají moc klidové stavy.
To je pravda a na začátku jsem s tím měl docela problémy. Většina sportů je totiž výkonnostně zaměřená a freediving také, ale má jedno zásadní specifikum: abyste podali co nejlepší výkon, musíte být schopni co nejvíce uklidnit tělo, uvolnit se a podat ten výkon s co nejmenším energetickým výdejem. A to platí jak při závodě, tak při ponorech v přírodě. Když se potápím do dvaceti metrů na nádech a kolem mě plavou delfíni nebo želvy, chci tam být co nejdéle a co nejkvalitněji si ten moment prožít.
Jak dlouho může začátečník vydržet pod vodou?
Dvě tři minuty. Na kurzech máme běžně lidi, kteří se po půl dni tréninku dostanou přes čtyři minuty. Výjimkou nejsou ani časy přes pět minut. Klíčové je, jak k tomu přistoupíte. Kdo zná své tělo, cvičí, dělá jógu, běhá, posiluje a umí pracovat s relaxací, dělá třeba autogenní trénink nebo vizualizaci, tomu se daří. Když se naučíte přepnout, přestat panikařit z potřeby se nadechnout a poslouchat instrukce, tělo zvládne mnohé.
Kdy jste začal s freedivingem vy?
Už jako dítě, tenkrát jsme se potápěli tzv. „na hubu“. Před dvaceti lety jsem si ale udělal kurz, začal pravidelně trénovat a o rok později jsem už závodil. V roce 2007 jsem se dostal na mistrovství světa, kde jsem skončil šestý a vytvořil národní rekord v disciplíně „dynamika bez ploutví“. To znamená, že se v bazénu plave na jeden nádech, co nejdál, bez ploutví.
Kolik metrů jste uplaval?
Tenkrát to bylo přes 125 metrů. Dnes se plave i přes 200 nebo 250 metrů. S ploutvemi mám osobní rekord 215 metrů, to bylo v roce 2017. Zabere to přibližně dvě a půl minuty. Ale bazén pro mě nikdy nebyl to hlavní. Využívám ho hlavně jako tréninkový prostředek, protože moře doma nemáme. Mořské hloubky mne vždy lákaly více. Můj nejhlubší oficiální ponor je 106 metrů. Dnes už ale nezávodím, trénuji ostatní.
Při závodech do hloubky se plave dolů kolem lana?
Přesně tak. Na hloubce to funguje tak, že si závodník večer před výkonem nahlásí, jak hluboko chce jít. Nejde tady o čas, ale pouze o hloubku. Organizátoři podle toho připraví lano s tzv. bottom plate, což je bílá deska na konci lana, kam se umístí značka, tzv. tag. Potápěč se pak v přesně určený čas zanoří, musí se dostat až k té desce, utrhnout tag a vynést ho zpět na hladinu. Když to zvládne a předvede tzv. povrchový protokol, což znamená, že sundá si speciální brýličky, nosní svorku, ukáže prsty signál OK a do patnácti vteřin řekne „I’m OK (jsem v pořádku)“, dostane bílou kartu a výkon se uzná. Když to nestihne nebo není při vědomí, následuje červená karta a diskvalifikace.
Jak že není při vědomí? Že při ponoru omdlí?
Občas někdo omdlí po vynoření. Říká se tomu blackout. Mně se to stalo ze celou kariéru asi pětkrát nebo šestkrát, vždy na závodech. Člověk se vynoří a prostě najednou „vypne“. Není to bolestivé ani děsivé, jen důsledek toho, že byl ponor delší, než tělo v daný moment zvládlo. Když se vynořujete z hloubky, klesá okolní tlak a v těle může dojít k poklesu kyslíku pod kritickou mez – tomu se říká hypoxie. A zároveň dochází k nadbytku oxidu uhličitého – k hyperkapnii. A tělo v ten moment prostě vypne.
Na jak dlouho?
Většinou jen na pár vteřin. Člověk se rychle probere. Když nedojde k závažné chybě nebo tělo není oslabené infekcí, je to zvládnutelná situace. Zajímavé je, že freediver chce často hned po probrání automaticky udělat signál „jsem OK“, protože má dojem, že je v pořádku. A pak se zarazí, protože zjistí, že nemá brýle, někdo mu je sundal, že mu někdo pomáhá, a pomalu mu dojde, že v pořádku tak úplně není. Nejde ale o selhání, jen o zkušenost, kterou si člověk odnese s respektem a pokorou. Pravidelný trénink a dobrá péče o tělo i psychiku tomu umí velmi dobře předcházet.
Poznáte předem, že se to blíží?
Na hloubkách je to většinou překvapení. V bazénu, při disciplíně statické apnoe, kdy jen ležíte na hladině a zadržujete dech co nejdéle, se to pozná snáz. Tam je víc času vnímat jemné signály těla, jako třeba že se horší zrak, zpomaluje reakce, mizí kontrola. Každý závodník má ale vedle sebe trenéra nebo safety freedivera (bezpečnostního potápěče), který ho zná a hlídá. Navíc jsou přítomní rozhodčí, kteří sledují, jestli sportovec dává včas signály. Při statické apnoi stačí malé znamení, lehký pohyb prstem, že je v pořádku, a oni vědí, že může pokračovat. Když signály chybí nebo jsou opožděné, zásah přichází okamžitě.
Zažil jste někdy pod vodou strach nebo paniku, že vás tělo zradí?
Při tréninku nikdy. Tam mám situaci pod kontrolou. Je to jako s autoškolou, když začínáte, všechno vás stresuje, ale když máte za sebou stovky hodin, věci se automatizují. Ale při volném potápění dvakrát. Poprvé to bylo, když jsem zaplaval do vraku a ztratil orientaci. Šel jsem moc hluboko a znejistěl jsem. Naštěstí jsem byl zvyklý se rychle zkoncentrovat, nezabřednout do paniky a soustředit se na řešení, takže to skončilo dobře.
A podruhé?
To bylo vloni na Galapágách, kde jsem byl s klienty na jedné z našich expedic. Galapágy jsou jedna z absolutně nejlepších a nejživějších světových potápěčských lokalit. Kromě obrovských hejn kladivounů jsme viděli také měsíčníky, žraloky velrybí, tuleně, keporkaky, mořské iguany, hejna barakud, tuňáků a několik dalších druhů žraloků. Když jsme se s klienty potápěli v proudu, který nás unášel podél útesu, připlavali k nám delfíni a já jsem je chvíli natáčel. Mezitím mi ale skupinu dál odnášel proud, byla ode mne sice asi jenom padesát metrů, ale kvůli příboji a vlnám jsem na ni vůbec neviděl. Ocitl jsem se tak úplně sám a rovnou před lachtaní kolonii. Najednou kolem mě začal kroužit žralok galapážský. Nejdřív jeden, pak dva, tři, pak už jich bylo pět. Projevovali o mě velký zájem, připlouvali jeden po druhém, těsně ke mně. Musel jsem je několikrát rukama odsunovat pryč. Tím, že jsem byl sám, jsem z jejich pohledu vypadal jako ztracený lachtan. Voda byla rozvířená a nedalo se orientovat, ani doplavat ke skalám. Nebyl to příjemný pocit, ale naštěstí to dopadlo dobře.
Jsou i jiné lokality, které byste na potápění doporučil?
Pak určitě Bahamy. Tam jsem dosáhl toho svého nejhlubšího ponoru a v téže sezóně padlo několik dalších světových rekordů mých svěřenců. Bahamská Deans Blue Hole je úžasná lokalita, ideální pro závody. A pak jsou místa spíše rekreační, třeba Maledivy, kde se dá potápět s mantami, nebo teď plánuji výpravu na ostrovy Socorro v Tichém oceánu, to je národní park, který patří Mexiku. Plavba lodí z Cabo San Lucas na Socorro trvá 24 hodin a celý týden jsme pak jen na moři. Potápíme se tam s obrovskými mantami, které mají rozpětí 5–6 metrů, je tam k vidění jedenáct druhů žraloků, je velká šance, že uvidíme keporkaky. Na ostrově Tonga se zase potápíme s velrybami. Na freedivingu je nejkrásnější, že nehlučíme, neděláme bubliny, jsme nezávislí a velmi pohybliví. Zvířata nás tak neberou jako hrozbu či rušivý element. Dostaneme se k nim blízko, často až na dotek.
A tyto zážitky jsou důvod, proč vás i po těch dvaceti letech freediving stále drží?
Ano, ale freediving je zároveň krásná cesta k sebepoznání. Neustálé objevování. Díky freedivingu jsem začal rozumět tomu, jak fungujeme jako lidé. Jaké nástroje máme k dispozici: tělo, mysl, emoce. A jak s nimi pracovat vědomě, nebo jak nás naopak ovládají, když je necháme na autopilota. Ve freedivingu je každá fáze jiná – může se změnit proud, světlo, podmínky. Musíte být neustále bdělí, vnímající, přítomní. Řešíte jen to, co je v daném okamžiku nejlepší. Nemůžete si dovolit pochybnosti. Když jdu hluboko pod vodu, nemůžu si dovolit přemýšlet o tom, co řekne trenér nebo jaký bude výsledek. Nesnažím se přesvědčovat autosugescí, že se potopím do sta metrů. Soustředím se jen na to, co je právě tady a teď. Třeba že si právě užívám freefall.
Co to znamená?
To je jeden z nejkrásnějších momentů ve světě freedivingu! Fáze ponoru, kdy od zhruba 30 metrů hloubky už jen padám. Nedělám žádný pohyb, gravitace si mne bere dolů. Nedělám „nic“, a přesto všechno funguje. Jsem uvolněný, přítomný, v absolutním souladu s okolím. Zkuste si vybavit chvíli, kdy děláte něco, co vám dělá opravdu dobře. Kdy cítíte radost a zároveň si ji hluboce uvědomujete. Čas se zpomalí, všechno plyne, svět se jakoby srovná. Tak takový je freefall. A já už jsem to zažil tolikrát, že o tom nemám žádné pochybnosti. A to, co se naučíte a zažijete pod vodou, přenášíte i do běžného života.
V jakém smyslu?
Většina lidí si neumí představit, že by mysl mohla nebýt aktivní, protože jsme zvyklí žít v hlavě. Většinu života trávíme v plánování, hodnocení, v cílech. Ne v přítomnosti. Ale abychom mohli být skutečně přítomní, musíme opustit tok myšlenek, a to vyžaduje velké soustředění. U freedivingu se učíme být v klidu, napojení na tělo, koncentrovaní. A to jsou dovednosti, které se krásně přenášejí i do každodenního života. Vidím to na našich studentech: kdo se freedivingu věnuje trochu víc, začne být klidnější, začíná víc naslouchat svému tělu, pečovat o něj, o stravu, pohyb, dech. Člověk se naučí být víc v kontaktu sám se sebou. Pozorovat se. Mít čas na ticho. Na dech. A to jsou věci, které v dnešním světě možná chybí víc než freediverům kyslík.
Martin Zajac (nar. 1974)
Martin je trenér, závodník, absolvent FTVS a zakladatel školy a klubu nádechového potápění Apneaman. Ve světě freedivingu je znám především jako kouč mistrů světa a světových rekordmanů, ale také jako silný závodník – drží několik slovenských národních rekordů a je jedním z prvních deseti mužů na světě, kteří se potopili do sta metrů. Jeho nejhlubší ponor byl do 106 metrů.
Od roku 2008 trénuje freedivery, mnoho z nich dovedl k medailím a titulům mistrů světa. Deset let vedl českou reprezentaci, trénoval mimo jiné i aktuálně nejlepší světovou freediverku Italku Alessiu Zecchini.
V roce 2011 byl mezinárodní federací AIDA vyhlášen jako nejlepší trenér na světě.
Kromě sportu se Martin v posledních letech věnuje také mentálnímu tréninku. Je spoluautorem dvoudenního intenzivního seberozvojového programu pro psychicky exponované pracovníky, který už v praxi absolvovali vysoce postavení manažeři firem, jako je Billa, Ikea a další.