Bolavé rameno, natažený sval nebo zablokovaná záda. Poraněný meniskus, vyhozené koleno nebo přetržená achilovka. Znáte to také? Sportem se snažíme tělu pomoci, ale ne vždy vede naše úsilí ke správnému cíli. Proto nám sportovní fyzioterapeut a vedoucí fyzioterapeut v Ústřední Vojenské Nemocnici v Praze David Vrbický prozradil, které sporty jsou bezpečné, jak se vyhýbat sportovním úrazům, a co dělat, když nakonec přijdou.

 

Text: Silvie Jurečková

Foto: archiv Davida Vrbického

 

U kterých sportů zaznamenáváte nejvíc úrazů?

Nejčastěji u těch kontaktních, jako je hokej, fotbal, nebo u tzv. úpolových sportů, jako je box nebo dnes populární MMA (Mixed Martial Arts, smíšená bojová umění). To je plnokontaktní bojový sport, který spojuje techniky z mnoha různých bojových umění a sportů, a zápasí se v kleci, nazývané oktagon. Tam si i ti nejlepší bojovníci odnášejí vážná zranění, jako jsou zlomeniny nebo vykloubeniny. Vnímám to ale spíše jako moderní gladiátorské hry než sport v pravém slova smyslu.

S čím tedy za vámi lidé chodí nejčastěji?

U sportovců jde buď o bolesti z přetížení, které se dají většinou dobře řešit, nebo už přijdou po operaci. Častá jsou poranění menisků a vazů v koleni, poškození rotátorové manžety nebo kloubního pouzdra v rameni nebo přetržená achilovka. Ta odchází typicky u volejbalu, squashe nebo badmintonu.

Co sportovci dělají špatně, že nakonec skončí u vás?

Podceňují přípravu na výkon. Pořádně se před sportem nezahřejí a po sportu jim chybí pořádné protažení. Jdou prostě hned na krev. Skončí v práci, rychle se převléknou, vběhnou na kurt a hned hrají. Pohybový aparát tak není připravený a z toho pak vznikají zranění z přetížení nebo nepřipravenosti. A kromě zahřátí a protažení je pro minimalizaci zranění stále platná stará poučka: kvalitní strava, kvalitní spánek a minimum stresu. Zní to jednoduše, ale málokdo to v dnešní době zvládá. Přitom to má přímý vliv na fungování svalů a jejich pružnost. Fast food a nepravidelná strava vedou k civilizačním chorobám i k problémům s pohybovým aparátem. Stejně důležitý je ten spánek, protože regenerace probíhá nejintenzivněji právě v noci. Sedm až osm hodin je ideál.

Mění se v čase popularita sportů?

Ano, dříve to byl hlavně fotbal a volejbal, dnes přibývá squash, badminton a nově padel, což je kombinace tenisu a squashe. Je to krásný sport, ale fyzicky hodně náročný, takže čekám, že pacientů bude přibývat.

Jsou vůbec tenis nebo squash pro tělo zdravé, když se jedná o jednostrannou zátěž?

Jsou, ale je nutné je doplnit kompenzační aktivitou. Nejlepší je plavání, ale může to být i cyklistika, běh, jóga nebo strečink. Cokoli, co zapojí celé tělo a uleví jednostranně zatěžovaným svalům. Ve Skandinávii je běžné, že děti, které mají jednostrannou zátěž, mají povinně i druhý sport právě kvůli kompenzaci. To bych doporučil i u nás.

U plavání ale asi není dobré používat styl „paní radové“, jak to často dělají senioři. Nebo ano?

I to má smysl. Je pravda, že takové plavání zatěžuje krční páteř, protože hlava je neustále nad hladinou, ale i přesto si člověk dobře protáhne ramena, kyčle i kolena. Pokud si po plavání přidá pár kompenzačních cviků na uvolnění krční páteře, může z toho těžit. Je to pořád lepší než žádný pohyb. Stejné je to u toho kola. Každý není závodník, ale po rovině nikomu deset, patnáct kilometrů neublíží. Ale klíčová je pravidelnost. Nárazové sportování může bolet a bolí stejně dvacetiletého i šedesátiletého.

Existuje nějaký sport, který podle vás zdravý není?

Každý sport má své benefity, hlavně díky kardio aktivitě a zapojení pohybového aparátu. Osobně ale nemám rád sporty, kde dochází k úderům do hlavy. Medicínsky to vidím jako velmi rizikové, ať už jde o box, americký fotbal, nebo i klasický fotbal při častém hlavičkování. Existují studie, které ukazují, že opakované nárazy mohou mít vliv na mozek, zvlášť u dětí. Neznamená to, že každý, kdo takové sporty provozuje, má problém, ale riziko dlouhodobých následků tam je.

S přibývajícím věkem stojí sportování více úsilí a tělo déle regeneruje. Co s tím?

Mám rád větu jednoho kardiologa, že lidské tělo je stavěné na čtyřicet let. A všechno, co je po čtyřicítce, je po záruce. Něco na tom totiž je. Po čtyřicítce regenerace trvá opravdu déle, tělo potřebuje víc péče. Proto je důležité, aby v tomto věku, respektive po padesátce, začali muži i ženy více dbát na silový trénink. U mužů ubývá testosteron, u žen nastává přechod, a v obou případech klesá svalová hmota. Silový trénink pomáhá svaly udržet a tělo zůstává v kondici. Kardio bych ale úplně nevynechával, spíš ho vyvážil posilováním.

Takže i ženy by měly posilovat?

Rozhodně. Neznamená to zvedat těžké činky, stačí cvičit s vlastní vahou nebo s lehčí zátěží. Důležité je zapojit celé tělo a zabránit postupnému úbytku svalové hmoty.

Blíží se zima a v ní je teď hodně populární skialpinismus. Jak se liší od klasického lyžování z pohledu zátěže pro tělo?

Jsou to úplně jiné sporty. Skialp je kombinace chůze do kopce a sjezdového lyžování. Nejprve si kopec musíte vyšlápnout a teprve pak si ho sjedete. Kdežto sjezdoví lyžaři vyjedou lanovkou a dolů se jen vezou. Sjezdové lyžování je dobrý sport, ale člověk musí umět lyžovat technicky správně. Dokázat si pomoci v oblouku a odpočinout si. Není to poté tak velká zátěž pro tělo ani pro kolena, a to ani ve vyšším věku. Skialpinismus je zase fyzicky velmi náročný, kombinuje kardio i silový trénink. Záleží na terénu a na tom, jakou obtížnost si zvolíte. Podle mě je skialp skvělý sport, vhodný i pro starší lidi, pokud si vyberou přiměřenou trasu.

Máte nějaké doporučení, v kolika stupních pod nulou je sport ještě vhodný a kdy už ne?

U běhu nebo jiného intenzivního sportu je to do mínus pěti stupňů v pořádku, ale pod tuto hranici bych už nešel. Studený vzduch zatěžuje dýchací cesty a tělu to neprospívá. Samozřejmě je rozdíl, pokud jde o zimní běžkaře na horách, kde je vzduch řidší a chlad se tam snáší lépe než při běhání ve městě.

Platí to i pro to sjezdové lyžování?

To je něco jiného, protože na sjezdovkách máte na sobě několik vrstev funkčního prádla a teplé bundy, takže jste dobře chránění. Lyžovat se dá i v mínus deseti, ale vždy záleží na odolnosti a ochotě člověka „trpět“. Vítr, zmrzlý obličej a zhoršený komfort je pro tělo zátěž.

Když dojde k nějakému zranění, lidé často sáhnou po lécích na bolest. Děláte to také?

Ne. Prášek bych volil až tehdy, když bolest neodezní ani po čase. Bolest je totiž důležitá. Je to signál těla, že něco není v pořádku. Když ji hned umlčíte, můžete problém jen zhoršit. Já raději vždy hledám příčinu: když mě bolí svaly, jdu se protáhnout, projet na rotopedu, lehce se proběhnout. Někdy je to jen nahromaděný laktát a stačí ho pohybem odbourat.

U natažených svalů nebo naraženin to ale může být složitější. Je v takových případech lepší svaly spíše zahřívat nebo chladit?

U přetíženého svalu se dříve doporučovalo chladit, kryoterapie, ledové koupele. Teď se naopak doporučuje prohřívání, teplá vana nebo lázeň s magnéziem, protože teplo zlepšuje prokrvení a tím i regeneraci. Je to individuální, každý si může vybrat, co mu vyhovuje.

Ani kryokomory byste nedoporučil?

Ty ano, a nejen na regeneraci pohybového aparátu. Podporují i psychickou pohodu, snižují stres. Kryoterapie je dnes hodně populární, ať už ve formě komor, nebo třeba otužování podle Wima Hofa (metoda otužování, která kombinuje dechové cvičení, expozici chladu a odhodlání). Doporučuji to nejen sportovcům, ale i běžným lidem. Jen u lidí se srdečními problémy je potřeba poradit se s lékařem. S otužováním se dá začít jednoduše a pozvolna, třeba studenou sprchou jen na nohy a postupně přejít na celé tělo. Nemusíte hned lézt do ledové vany nebo do řeky. Každý si najde formu, která mu vyhovuje. A skvělá je samozřejmě i sauna. Kombinace horka a následného ochlazení tělo zregeneruje a zbaví se stresu.

Jsou nějaké pomůcky, které byste doporučil lidem na doma, kdyby se chtěli sami zbavit přetížených svalů či ulevit od bolesti?

Určitě rollery. Jsou moderní, účinné a dají se použít před i po sportu. Musí se ale používat správně, ideálně podle návodu nebo kvalitních videí. Roller by měl být součástí výbavy každého, kdo sportuje pravidelně. Podle mne je také super masážní podložka s hroty.

Taková ta fakírská?

Ano, sám ji používám, hlavně když jsem hodně unavený. Hroty stimulují pokožku, prokrvují svaly a tělo se krásně uvolní. Ze začátku je to nepříjemné, ale když se na to adaptujete, dá se na tom ležet i půl hodiny, klidně i bez trička. Existují takové i polštáře. Osobně mám po tom hlubší a kvalitnější spánek.

Využíváte při fyzioterapii i masáže?

Ne. Používáme ale měkké techniky, což je specifické uvolňování svalů, také mobilizaci, čemuž někdy lidé říkají „křupání“, a hlavně různé metodiky, které mají člověka naučit správně cvičit. Jde nám o to, aby se pacient naučil své tělo používat efektivně, zapojovat svalové řetězce a předcházet potížím. Na masáž posíláme klienty k odborníkům.

Třeba i k chiropraktikům?

Mezi masérem a chiropraktikem je velký rozdíl. Masér se stará o měkké tkáně, tedy o svaly. Chiropraktik pracuje s pohybovým aparátem, s klouby a páteří. To jsou ty známé mobilizace, kdy to „křupne“. Ale hodně bych varoval svěřovat se do rukou samozvaných „křupmenů“ nebo rádoby chiropraktiků, kteří nemají vzdělání. Skutečná chiropraxe je pětiletý náročný obor a u nás tohle vzdělání prakticky nikdo nemá. Někteří lidé absolvují víkendové kurzy a pak si otevřou živnost jako maséři, ale přitom provádějí neodborné manipulace, které mohou člověku ublížit.

A co třeba thajské masáže? Ty jsou oblíbené, ale často při nich na konci taky dojde na křupání.
Na thajskou masáž občas chodím a je to fajn. Ale když přijde moment, kdy mi chtějí křupnout krkem, vždy to odmítnu. Nebojím se, že by mi zlomili vaz, ale mohou mi zablokovat krční páteř nebo způsobit výhřez. U jiných kloubů to až takový problém není, ale tito lidé nemají znalosti anatomie, pracují spíš intuitivně, a to je riskantní.

Nekončí lidé u fyzioterapeutů více kvůli sedavému zaměstnání než kvůli sportovním úrazům?

Ano, bolesti krční a bederní páteře od počítačů jsou dnes naší hlavní prací, a pacientů obrovsky přibývá. Sedavý životní styl je pro tělo velmi náročný. Líbí se mi ale, že některé firmy zavádějí takzvanou „školu zad“. Při ní odborníci zaměstnancům vysvětlí, jak si správně nastavit pracovní prostředí, jak sedět a ukážou jim jednoduché cviky přímo do kanceláře. Základní pravidlo je každou hodinu vstát a aspoň na tři minuty se projít. Tělo potřebuje změnu polohy, aby se svaly uvolnily a páteř odlehčila. A protáhnout záda, uvolnit ramena. Zabere to pět minut, ale je to skvělá prevence bolestí i chronických problémů. A lidé pak nemusí chodit k nám.

 

Mgr. DAVID VRBICKÝ

Je absolventem 3. LF UK specializace ve zdravotnictví – Fyzioterapie. V letech 2009–2011 studoval na Univerzitě Jana Amose Komenského Andragogiku.

Od roku 2007 je fyzioterapeutem v Ústřední Vojenské Nemocnici v Praze a od roku 2014 vedoucím fyzioterapeutem. Je fyzioterapeutem Českého olympijského týmu, se kterým absolvoval troje Olympijské hry (v Londýně, Soči a Rio de Janeiru) a další akce za účasti OH-týmu, jako jsou např. Evropské hry a Evropské olympijské festivaly mládeže.

Od roku 2019 působí jako fyzioterapeut HC Sparta a hokejových mládežnických reprezentací.

 

Pod rukama mu prošel judista Lukáš Krpálek, členové úspěšných posádek kajakářů Daniel Havel, Jan Štěrba a Jakub Špicar i OH-vítěz Martin Fuksa. Vedle sportovců jeho ordinací prošli i herci Miroslav Donutil, Pavel Zedníček nebo Ivana Chýlková. Dva roky se staral o bývalého prezidenta Miloše Zemana.