Text: Matej Šišolák
Foto: Anna Bauer
S baletem se začíná většinou v útlém dětství. Kdy jste začal vy a kdo vás k baletu přivedl?
Některé děti začínají s baletem už velmi brzy, třeba kolem šesti let. Já jsem se k němu dostal až v deseti. Můj tatínek byl profesionální tanečník, takže jsem vyrůstal na baletním sále – často doslova pod klavírem. Později odjel do Německa na operaci kolene a tam v tanci pokračoval. Myslím ale, že od začátku to byla moje vlastní volba.
Proč jste si vybral balet, a ne spíše sportovní dráhu? Sportoval jste jako dítě?
Jako dítě jsem miloval jízdu na kole. S maminkou jsme bydleli asi deset kilometrů od centra Varšavy, kde byla škola naproti opeře. Varšava je navíc rovná, takže jsem jezdil opravdu hodně – a dost rychle, protože jsem byl docela hyperaktivní dítě.
Kdy jste nabyl přesvědčení, že právě balet bude nejen vaším koníčkem, ale že se vydáte i na profesionální dráhu?
Už od malička jsem věděl, že chci být tanečníkem. Táta se mi v tom ale snažil všemi způsoby zabránit – dokonce kontaktoval své známé ze školy, aby mě od baletu odradili. Myslím, že za tím byla jeho vlastní zkušenost; věděl, jak tvrdé a křehké to povolání je. Často mi říkal, že buď musím být nejlepší, nebo to nemá smysl dělat vůbec.
Jak často a jak dlouho jste jako dítě trénoval?
Trénoval jsem šest dní v týdnu. Dopoledne jsem byl ve škole, odpoledne následoval tanec – v podstatě jsem byl pořád v pohybu. Tak to bylo zhruba od deseti do devatenácti let. Poté jsem strávil rok v Monte Carlu na Akademii princezny Grace, kde jsem studoval pod vedením Mariky Besobrasové, monacké tanečnice, učitelky baletu a zakladatelky Akademie. Právě tam jsem získal stipendium od Rudolfa Nurejeva, jednoho z nejvýznamnějších baletních tanečníků 20. století.
Na Akademii jsme tančili celý den – klasiku, současný tanec i repertoár. Měli jsme i takzvané „meditace“, při kterých jsme si měli představovat vlastní tělo. Upřímně, u toho jsem občas úplně vypínal – sotva jsem se soustředil na jednu ruku a už jsem myslel na druhou, pak na prsty… a často jsem z únavy úplně „odešel“ a snil třeba o plavání ve Středozemním moři.
Dokázal byste srovnat zatížení špičkového tanečníka s profesionálním sportovcem?
Vlastně si myslím, že baletní tanečník je svým způsobem sportovec. Všechno, co děláme, je každodenní vědomá práce s tělem a jeho vnímáním. V Národním divadle máme fyzioterapeutické centrum – pracují s námi trenéři, instruktoři pilates i preventivní terapeuti. V tomto směru je to dnes velmi podobné vrcholovému sportu. Rozdíl je ale v tom, že my musíme navíc dokonale vnímat hudbu. Dalším rozdílem je práce s tělem jako výrazovým prostředkem. Tvarujeme ho tak, aby bylo schopné vyjádřit emoci a vnitřní svět. Tím se vlastně stáváme i herci.
Existují v baletu nějaká „slabá místa“, jako je v tenisu loket, u fotbalistů meniskus a podobně? Co je typické taneční zranění?
Ano, určitá slabá místa existují – hlavně kotníky, kolena a záda, zejména u partnerského tance, kde muži zvedají tanečnice.
V dnešní době se ale péče o tělo výrazně změnila. Soubory do ní investují mnohem víc než dřív. U tanečnic na špičkách se klade velký důraz na techniku i přípravu. Jak už jsem zmínil, v ND máme výhodu kvalitního zázemí – fyzioterapie i spolupráce s odborníky je běžnou součástí naší práce. Zároveň tanečníci navštěvují fitness centra, například mají k dispozici John Reed Fitness Praha.
Nemáte změřeno, kolik se za jedno představení třeba spálí kalorií?
Nedokážu přesně říct, kolik kalorií tanečník během představení spálí. Každé je jiné, záleží na konkrétní inscenaci nebo roli.
Obecně ale platí, že fyzická zátěž je obrovská. Muži, kteří tančí s partnerkami, během jednoho večera „zvednou“ v součtu klidně i několik tun. Je to extrémní výdej energie a někteří během představení skutečně zhubnou.
Vy jste ukončil dráhu profesionálního tanečníka a věnujete se spíše manažerské a pedagogické práci, působíte jako baletní mistr a choreograf. Bývalí profesionální sportovci si občas jdou zahrát svůj sport jen pro radost, může si špičkový tanečník jít jen tak „zatančit s přáteli“?
Ne, to si upřímně neumím představit. Balet není koníček. Tanec vyžaduje obrovskou disciplínu a neustálou fyzickou připravenost, aby člověk zvládl skoky, zvedačky a další náročné prvky, které v jiných oborech prakticky neexistují – snad s výjimkou krasobruslení.
Takže „jen tak si zatančit s přáteli“ pro mě neexistuje. Buď je člověk v tréninku, nebo to jednoduše nejde dělat napůl.
Ač jste polský rodák, vaše profesionální kariéra je spojená zejména se Stuttgartským baletem. Proč právě tam?
Ano, moje profesionální kariéra je velmi úzce spojená s jediným souborem, ve kterém jsem byl angažován – se Stuttgartským baletem. Strávil jsem tam osmnáct let. Nejprve pět let v souboru, poté jsem se postupně posouval: v šesté a sedmé sezóně jsem byl sólistou a od osmé sezóny prvním sólistou.
Cesta do Stuttgartu byla ale vlastně velmi přirozená. V osmdesátých letech jsem v Polsku viděl představení Marcii Haydée, brazilské tanečnice a choreografky, jedné z nejvýraznějších osobností baletu 20. století, jejímiž slavnými partnery byli Rudolf Nurejev, Michail Baryšnikov nebo Richard Cragun. Marciin herecký projev mě naprosto okouzlil. Stejně tak mě oslovil styl Johna Neumeiera, amerického choreografa a režiséra. V tu chvíli jsem věděl, že chci právě tam – do prostředí, kde je tanečník zároveň i hercem.
Stuttgartský balet mi dal všechno, co jsem potřeboval. Neměl jsem důvod odcházet. Soubor navíc často hostoval po celém světě, takže jsem měl možnost cestovat a poznávat různá divadelní prostředí. Už během aktivní kariéry jsem byl jakýmsi ambasadorem souboru a hostujícím sólistou. Po ukončení taneční kariéry jsem ve Stuttgartu zůstal jako baletní mistr a choreograf a dál jsem pracoval s repertoárem souboru i v zahraničí. Díky tomu jsem měl možnost poznat, jak fungují různé baletní soubory po celém světě. Byla to pro mě mimořádně cenná zkušenost.
Vaše nejznámější role jsou spojeny s klasickou a neoklasickou školou, kde jste se pohyboval raději?
Bavilo mě úplně všechno. A právě na tom jsem postupně stavěl i repertoár pro soubor Národního divadla – s cílem, aby z tanečníků byli skutečně univerzální interpreti. Jednotlivé styly se totiž vzájemně doplňují. Klasický tanečník může velmi dobře zvládnout i současný repertoár, zatímco u těch, kteří se specializují výhradně na současný tanec, je návrat ke klasice mnohem obtížnější. Myslím, že tanečník by měl zvládnout co nejširší spektrum stylů.
Svět vás zná zejména z rolí v baletech Johna Cranka, významné osobnosti světového baletu, který byl rovněž spojen se stuttgartskou scénou. Čím vás jeho díla přitahují, proč se v nich cítíte dobře?
Myslím, že John Cranko chtěl, aby tanečníci na jevišti působili především jako skuteční lidé. A právě tím se podle mě odlišoval od mnoha jiných choreografů – možná to byl jeho nejvýraznější rukopis. Nešlo mu jen o dokonale vytrénovaného baletního tanečníka v akademickém smyslu. Jeho balety samozřejmě vyžadují špičkovou techniku, protože jsou mimořádně náročné, ale tím nejdůležitějším je herecký výraz a práce s emocemi.
Klíčová je komunikace s publikem, schopnost vyprávět vztahy a emoce prostřednictvím pohybu těla. A zejména u mužských rolí je důležitá také atletičnost a virtuozita. Crankovy balety jsou často o lásce a hlubokých lidských vztazích vyjádřených řečí těla.
I Česko má významnou baletní osobnost – Jiří Kylián je pojem, jenž formoval nikoli pouze domácí, ale celosvětovou scénu. Jak vnímáte jeho dílo?
Česko má v Jiřím Kyliánovi mimořádnou baletní osobnost. Měl jsem navíc to štěstí s ním osobně spolupracovat.
Jeho balety jsou pro tanečníky snem – jsou nesmírně hudební a esteticky vytříbené. A jeho pas de deux, tedy duety, nejsou jen o formě, ale o skutečném obsahu. Myslím, že se v nich — podobně jako u Cranka – nepracuje jen s tématy života a smrti, ale především s mezilidskými vztahy, které působí velmi autenticky a opravdově.
V Praze působíte jako host Národního divadla od roku 2003, od sezóny 2017/18 jste uměleckým ředitelem Baletu ND. S jakými vizemi jste do této funkce vstupoval a jak se, podle vašeho názoru, naplnily? Jaké jsou vaše stávající ambice – čeho byste ještě chtěl v této funkci dosáhnout?
Šéfem souboru jsem od sezóny 2017/2018 a od začátku jsem měl jasnou představu: posunout Balet Národního divadla na úroveň, která bude plně srovnatelná s předními evropskými soubory. A mám velkou radost, že se to podle mě opravdu podařilo. Teď běží moje devátá sezóna, čekají mě ještě dvě, takže v Praze zakončím své působení v roce 2028 po jedenácti sezónách.
Když se ohlédnu zpátky, myslím, že jsme dokázali možná ještě víc, než jsem si na začátku uměl představit. Hostovali jsme ve dvaceti šesti zemích, což považuji za velký úspěch a zároveň potvrzení, že si soubor vybudoval silné jméno i v zahraničí. Dnes má Balet Národního divadla své pevné místo v evropském i mezinárodním baletním prostředí, a to je pro mě osobně velmi důležité.
Je ale jedna oblast, kde bych si přál, abychom se posunuli dál – a tou jsou podmínky tanečníků a baletních mistrů, především jejich finanční ohodnocení. To se netýká jen baletu, ale kultury obecně. Tanečníci mají nesmírně náročnou profesi: jejich kariéra je krátká, fyzicky i psychicky velmi intenzivní a vyžaduje obrovskou disciplínu. Často se podle mě zapomíná, že jde v podstatě o vrcholový výkon srovnatelný se sportem.
V některých zemích je kultura se sportem propojená mnohem přirozeněji i na úrovni státu, a je to na podmínkách těch souborů znát. Jsou stabilnější a mají větší podporu. A myslím, že právě to by pomohlo i u nás – nejen samotným tanečníkům, ale také tomu, aby se na balet víc nahlíželo jako na vrcholové výkonové umění. Protože přesně tím podle mě je.
Pracovat s uměleckým souborem je možná ještě těžší, než vést sportovní tým. Dokázal byste popsat principy, kterými se v této nelehké práci řídíte?
Fungování s uměleckým souborem je náročné hlavně v tom, že nepracujete jen s výkonem, ale s lidmi – s jejich povahami, emocemi, ambicemi i pochybnostmi. Každý tanečník si do sálu přináší svůj vlastní příběh, svou citlivost i svůj tlak. A člověk musí umět vnímat nejen to, co vidí navenek, ale často i to, co zůstává skryté.
Pro mě nikdy nebylo nejdůležitější „kdo“ nebo „kdy“, ale hlavně „proč“. Když tanečníci cítí smysl toho, co společně děláme, všechno ostatní se začne přirozeně skládat – disciplína, nasazení i vzájemná důvěra.
Snažím se jim předat co nejvíc ze svých zkušeností, ale zároveň jim dát svobodu, aby na jevišti byli sami sebou. Protože opravdové umění nevzniká ze strachu nebo kontroly. Vzniká ve chvíli, kdy se člověk cítí bezpečně a zároveň chce odevzdat úplně všechno.
Balet je podle mě neustálé hledání rovnováhy mezi obrovskou disciplínou a vnitřní svobodou. Bez přesnosti a tvrdé práce to nejde, ale bez emocí, osobnosti a určité křehkosti to ztrácí duši. A právě udržet tyhle dvě věci pohromadě je asi ta nejtěžší část celé práce.
A pak je tu vášeň. Tu nejde nikomu přikázat. Tu musí lidé cítit. A myslím, že když tanečníci každý den vidí, že tu práci milujete stejně jako oni, začnou vám věřit – a jdou do toho s vámi.
V Praze vedete Balet Národního divadla, jste baletní mistr, choreograf… která z těchto rolí vás naplňuje nejvíce?
Každá z těch rolí má úplně jinou energii. Kdybych si měl vybrat jen jednu, dlouhodobě by mě asi samotná nenaplňovala.
Jako šéf Baletu Národního divadla přemýšlím o směřování souboru a o lidech jako celku. Je to důležité, ale někdy i trochu osamělé. Baletní mistr je naopak úplně jiný svět. Jsem každý den ve studiu s tanečníky, řešíme detaily, pracujeme na těle i výrazu. A právě tam je podle mě klíčová empatie a blízký kontakt. Choreografie… to je pro mě asi nejvíc osobní rovina. Upřímně se ale nevnímám jako choreograf. Nikdy jsem se tak neviděl, i když mě čeká určitá práce na nové Giselle. Bude to klasická verze, ale některé věci chci upravit a doplnit, protože jsem měl možnost vidět a zažít několik různých inscenací – včetně verze v Koreji. Rád bych do choreografie promítl i vlastní taneční zkušenost s tímto dílem. Vnímám totiž, že v prvním jednání někdy chybí jasnější pochopení postav, a právě to bych chtěl víc zvýraznit – ale stále v rámci tradice. Stále ale platí, že není mým cílem stát se „choreografem souboru“. Nejvíc mě baví práce s tanečníky – být s nimi ve studiu, koučovat je, sledovat jejich vývoj. To je ta část práce, která mě opravdu naplňuje. Budování repertoáru a práce s publikem jsou samozřejmě také důležité, ale ten každodenní kontakt s tanečníky je pro mě to nejcennější. A na všechno ostatní mám skvělý tým, na který se můžu spolehnout – bez něj by to samozřejmě nešlo.
Jak vlastně vnímáte roli baletu v moderní kultuře? Praha baletu přeje, je to tak i v jiných místech? Nemáte obavy o jeho budoucnost?
Role baletu v moderní kultuře je silnější, než se na první pohled zdá. Už dávno to není jen uzavřená klasická disciplína – je to jazyk, který reaguje na dnešní svět, podobně jako divadlo nebo film. Vedle velkých titulů jako Labutí jezero nebo Giselle vznikají nové choreografie, které se dotýkají současných témat, identity i vztahů. A právě schopnost proměny je pro balet zásadní. Nicméně emoce, vztahy a láska zůstávají – ty budou v baletu přítomné vždy.
Ano, Praha baletu přeje a je v tomto směru výjimečná. Má silnou tradici, publikum i instituce jako jsou Národní divadlo, Státní opera nebo Stavovské divadlo, takže balet je tu přirozenou součástí kulturního života. Podobně je tomu i ve městech jako Stuttgart nebo Paříž, kde stojí na silných historických souborech. Jinde je situace složitější, často kvůli financím nebo změně kulturních priorit.
Přesto si nemyslím, že by se balet měl obávat o budoucnost. Nikdy nebude masovou zábavou – a právě v tom je jeho síla. Je o hloubce, soustředění a náročnosti. Tanec navíc funguje jako univerzální jazyk, kterému lidé rozumí napříč kulturami, a proto dnes mnoho souborů spojuje tanečníky z celého světa.
Vy jste přivedl do Zlaté kapličky třeba tanečníka Yemi A. D. – myslíte, že to je cesta k mladému publiku? Anebo spíše cesta ke zcela novému pojetí?
Přizvat do Národního divadla tanečníka Yemi A. D. byl určitý zlom. Nešlo jen o jeho nápady, ale i o energii celého projektu včetně DJ Nobodyho. Najednou jsme před divadlem viděli fronty mladých lidí – skoro jako na koncertě. Lidé, kteří by jinak na balet vůbec nepřišli, byli z toho upřímně nadšení. A to podstatné je, že se vracejí. Nejdřív na odvážnější projekty, ale postupně i na klasický repertoár.
Pro mě je to jasný signál, že přichází nové publikum a že se otevírá nová kapitola.
V rozhovoru, který jste poskytl při svém nástupu do funkce před osmi lety, jste se vyjádřil, že „dokonalost je nudná“. Není to, zejména pokud jde o balet, kde je zaměření na detailní a dokonalé zpracování mimořádně vysoké, poněkud kontroverzní tvrzení?
Ano, v baletu to může znít trochu kontroverzně, protože právě tady se opravdu řeší každý detail a přesnost je nesmírně důležitá. Ale já tím nikdy nemyslel, že by člověk neměl usilovat o kvalitu nebo vysokou úroveň. Spíš si myslím, že vedle technické dokonalosti musí v tanci zůstat i emoce, osobnost a něco opravdového.
Někdy mám pocit, že když je všechno až příliš perfektní, může se z toho vytratit život. Divák obdivuje výkon, ale už necítí člověka, který za ním stojí. A právě to je pro mě v baletu nejdůležitější.
Techniku se člověk může naučit. Tvrdou prací a disciplínou se dá zvládnout opravdu hodně. Ale samotná technická přesnost ještě z nikoho neudělá výjimečného tanečníka. To přijde až ve chvíli, kdy do role vloží něco svého – vlastní emoci, zkušenost, citlivost.
Právě osobní interpretace dává tanci opravdovost a vytváří spojení s divákem. A to je to, co mě na baletu pořád nejvíc přitahuje. Nejen jako člověka, který ho celý život dělá, ale i jako diváka. Protože nejsilnější okamžiky nejsou ty, kdy je všechno bezchybné, ale ty, které s vámi opravdu něco udělají.
Osobní život
Má profesionální tanečník čas na rodinu a přátele?
Být profesionálním tanečníkem a dnes vést baletní soubor znamená, že se s rodinou a přáteli samozřejmě vídám, ale upřímně je to trochu jako hledat parkovací místo v Praze. Jde to, ale ne úplně snadno.
Co děláte, když zrovna nepracujete, jak se udržujete v kondici?
S aktivním tancem jsem skončil už před téměř dvanácti lety, takže se dnes hýbu hlavně při výuce. Piruety už nedělám, leda když něco ukazuji, a i tak raději opatrně. Dřív jsem si občas zahrál tenis, spíš jen rekreačně, a měl jsem rád i lyžování. Ve Stuttgartu to ale bylo prakticky vyloučené – smlouva byla v tomhle směru velmi striktní. Přesto mi vztah k horám zůstal, takže se k lyžování občas vracím. Rodinně k tomu máme blízko – moje žena Cécile je Rakušanka a děti se narodily ve Stuttgartu. Dnes už si spíš dopřávám klidnější „sporty“ — třeba to, že se ráno probudím bez bolesti. A i to je někdy docela malý luxus.
Máte ještě nějaký osobní – profesionální či neprofesionální sen? Touhu?
Občas si představuji, že bych si ještě znovu zatančil – jen abych zjistil, jak dlouho by mi trvalo dostat se zpátky do formy. Ale upřímně, je to spíš takový sen, který zůstal někde otevřený, jako kniha, ke které jsem se už nevrátil. Dnes tu energii raději dávám mladší generaci tanečníků. Jsou pro mě trochu jako moji „tajní superhrdinové“ a je radost sledovat, jak rostou a posouvají se.
A co chystáte s baletem ND v nejbližší době? Na co se můžeme těšit?
Moc se těším na závěr sezóny. Uvádíme Who Cares?, balet George Balanchina, jednoho z nejvýznamnějších choreografů 20. století. Inscenace nabídne dvě choreografie: Brahms-Schoenberg Quartet a Who Cares?, obě původně vznikly pro New York City Ballet. Je to vlastně taková taneční párty v obleku, bez velkého dramatu, jen čistá radost z pohybu.
Doufám, že si lidé do Národního divadla najdou cestu, i když bude teplo a většina už míří spíš do parků na pivo. Představení Who Cares? bude ideální tečkou za sezónou. A navíc máme kostýmy z Pařížské opery, které navrhl Karl Lagerfeld. Bude to něco mezi módní přehlídkou a tanečním parketem. Co víc si přát?