TEXT: Štěpánka Strouhalová
Foto: Getty Images
Co když stárnutí není nevyhnutelný zákon přírody, ale program, který lze přepsat? Možná tělo ztrácí schopnost fungovat proto, že postupně zapomíná, jak na to. A co kdyby existovala záložní kopie?
Den na Próspeře
Roatán je honduraský ostrov, známý dosud spíše potápěčům než nadšencům v oblasti prodloužení života. Tyrkysové moře, korálové útesy a palmy tu od roku 2020 tvoří kulisu pro vizionářské město Próspera, experiment s vlastní legislativou a vlastní vizí budoucnosti, ve které stárnutí není nevyhnutelné.
V zátoce St. John’s Bay zde přímo na pobřeží vznikla komunita Vitalia v rezortu Las Verandas, kam od konce roku 2023 přijíždí vlivná elita byznysu i světového vědeckého výzkumu se společným cílem: prodloužit zdravý život. Pravidelné konference přitahují špičku z oboru a na pódiu se střídají hvězdy: Bryan Johnson, Aubrey de Grey či Naval Ravikant, spoluzakladatel investiční platformy AngelList a autor slavného tweetstormu How to Get Rich (without getting lucky), který obletěl celý svět.
Den na Próspere začíná brzy. Kolem šesté hodiny ráno se na molu schází první skupina těch, kdo meditují při východu slunce nad oceánem. Pak přichází snídaně a s ní první přednášky, workshopy, ateliéry. Program trvá až do půlnoci a nabídka je podivuhodná směsice: fitness, HIIT-tréninky, sauna, bojová umění, vzdušná akrobacie, chilli meditace pro odvážné, breathwork, dechová cvičení, filozofické debaty, knižní kluby. A pak je tu ta jiná liga: setkání biohackerů, návštěvy regenerativní medicínské kliniky GARM, vědecké konference každé dva týdny či klub o biologii stárnutí.
Neobejdete se tu bez chytrých hodinek na biologické parametry, někdo přidá i glukózový monitor, který v reálném čase sleduje, co studená koupel nebo keto-strava dělají s jeho tělem. Vědecké konference tu probíhají v bermudách, debaty o epigenetice u bazénu a otázka, kolik let nám ještě zbývá, není tabu, ale výzkumný program. Večer to vše oslavíte na večírku s vtipným názvem anti-longevity longevity party.
Co je vlastně longevity
Longevity se těžko překládá a dlouhověkost zní jako pohádka o babičce, která se dožila sto let, protože jedla kysané zelí a měla radost z vnoučat. Longevity je ale věda o tom, proč stárneme a jak to zastavit. Nejde přitom jen o délku života, ale o „healthspan“, léta prožitá ve zdraví, ne pouze v existenci. Mnoho lidí prožije poslední dekádu nebo dvě v postupném úpadku: chronické nemoci, bolesti kloubů, demence, srdeční selhání, závislost na systému. Ale není to nutné, je to výsledek kombinace genetiky, životního stylu a časté absence preventivní medicíny.
Dvanáct způsobů, jak tělo selhává
Biologové identifikovali dvanáct tzv. „hallmarks of aging“, dvanáct měřitelných procesů stárnutí, díky nimž naše tělo pomalu selhává. Jde o velmi konkrétní děje odehrávající se v každé vaší buňce, každý den.
Telomery se zkracují. Na koncích každého chromozomu sedí ochranné čepičky zvané telomery, které fungují jako plastové koncovky na tkaničce: drží věci pohromadě a brání rozplétání. Ale při každém buněčném dělení se trochu zkrátí. Jakmile dosáhnou kritické délky, buňka přestane být schopna se dělit a vstoupí buď do stavu senesence, nebo spustí vlastní sebevraždu.
DNA se poškozuje a opravuje stále hůř. Vaše DNA čelí každý den tisícům útoků od UV-záření, volných radikálů, chemických látek v prostředí i prostých chyb při kopírování. Zdravé tělo má sofistikovaný opravný aparát, který se s věkem oslabuje. Chyby se hromadí a tiše rozkládají funkce, kterých si ani nevšimnete, dokud se jednoho dne tělo neozve způsobem, který nelze přeslechnout.
Mitochondrie se rozpadají. Tyto „elektrárny“ vašich buněk přeměňují cukr a kyslík na energii a jako každá elektrárna produkují odpad: volné radikály. Mladé mitochondrie si s tímto odpadem poradí. Staré jsou poškozené a produkují víc odpadů, než zvládají zpracovat. Mozek, srdce, svaly, tkáně, které potřebují energii nejvíc, trpí jako první.
Zombie buňky obsazují tělo. Buňky, které vstoupily do stavu senesence, tedy nevratného biologického stárnutí, přestaly fungovat, ale odmítají zemřít. Na rozdíl od buněčné smrti, apoptózy, při níž se buňka tiše zlikviduje, senescentní buňka zůstává a vylučuje koktejl zánětlivých látek, který poškozuje okolní zdravé buňky. Vědci považují tento proces za jeden z hlavních důvodů prakticky všech civilizačních chorob: rakoviny, Alzheimerovy choroby, cukrovky, srdečního selhání.
Odpad se hromadí. Zdravé tělo využívá autofagii, proces, při němž buňky požírají a recyklují své vlastní poškozené části. S věkem se ale tato sebeočista zpomaluje, odpad se hromadí a buňky se v něm postupně dusí. A v mozku se z tohoto odpadu mohou tvořit amyloidové plaky, lepkavé bílkovinné usazeniny, které vědci považují za jednu z hlavních příčin Alzheimerovy choroby.
Kmenové buňky se vyčerpávají. Jde o samo-obnovovací systém těla, zásobárnu základních buněk schopných proměnit se v cokoli, co tkáň právě potřebuje. Každá tkáň, kůže, střevo, krev, svaly, se průběžně obnovuje díky jejich neustálé aktivitě. S věkem se ale dělí pomaleji, jejich zásoby se tenčí a tělo začíná zaostávat za vlastním opotřebením. Rány se hojí pomaleji, svalová hmota ubývá a imunitní systém, který by měl chránit, sám potřebuje posilu, kterou mu nikdo nedodá.
Epigenetické hodiny tikají. DNA samotná, sekvence písmen A, C, G, T, zůstává po celý život prakticky stejná. Ale tělo potřebuje vědět, které části tohoto obrovského návodu k použití má v danou chvíli k dispozici, a tohle řídí chemické značky nalepené na DNA a na proteinech kolem ní, jakési lepící štítky, které buňce říkají: tahle část genomu patří tobě, jsi jaterní buňka, tamta patří mozkovým neuronům. Buňka díky tomu ví, čím je, a chová se podle toho. S věkem se však tyto značky začínají měnit, přibývají tam, kde by být neměly, a mizí tam, kde jsou naprosto klíčové.
David Sinclair, profesor genetiky na Harvardu, přirovnává tento proces k poškrábané CD, kdy hudba zůstává stejná, ale přehrávač ji čte se stále většími chybami. Geny, které měly mlčet, se zapínají, a ty zodpovědné za mladistvou funkci postupně utichají. Sinclair tuto myšlenku rozvinul do Informační teorie stárnutí, kterou v roce 2023 publikoval v časopise Nature Aging, a její jádro je překvapivě optimistické: pokud stárnutí představuje ztrátu informace a nikoli fyzické poškození, pak někde existuje záložní kopie. Ve svých myších experimentech prokázal, že záměrně poškozený epigenom vyvolá rychlé stárnutí, a obráceně, epigenetické reprogramování dokáže buňkám částečně vrátit jejich mladistvý stav.
Dvanáct „hallmarks“ přitom netvoří seznam nezávislých problémů. Tvoří síť, kde každý uzel posiluje ostatní. Zkrácené telomery spustí senesenci. Senescentní buňky zvýší zánět. Zánět poškodí mitochondrie. Poškozené mitochondrie produkují více volných radikálů, které ničí DNA. A chyby DNA narušují epigenetické značky, které řídí celý systém. Je to kaskáda. A každý z nás ji právě teď prožívá, jen v různé fázi.
Muž, který chce opravit smrt
Vousy dlouhé až na prsa, džíny a tričko na konferenci plné oblekářů! Tak to je Aubrey de Grey, britský biogerontolog s diplomem z Cambridge, který se rozhodl, že stárnutí opraví stejně, jako se opravuje rozpadající se auto. Desítky let říká věci, které ostatní vědci považují za provokaci nebo čiré bláznovství a dnes patří k nejvýraznějším a nejkontroverznějším postavám světového výzkumu longevity. De Grey je přesvědčen, že stárnutí není biologický osud, ale technický problém, soubor konkrétních poškození, která lze systémově opravovat. Svůj přístup pojmenoval SENS, Strategies for Engineered Negligible Senescence. Nejde o jeden lék ani o jednu technologii, ale o komplexní plán: identifikovat každý typ poškození a pro každý vyvinout specifickou terapii. De Grey uznává, že poškození je normální proces, a soustředí se na jeho pravidelné odstraňování. Jako servis auta, pravidelná údržba ho udrží v chodu o dekády déle.
Longevity Escape Velocity: matematika přežití
De Greyův nejprovokativnější koncept se jmenuje longevity escape velocity, rychlost úniku ze stáří. Jde o bod, kde medicínský pokrok prodlužuje zdravý život rychleji, než plyne čas, a člověk tak teoreticky může stáří přežít – donekonečna. De Grey odhaduje padesátiprocentní pravděpodobnost, že lidstvo tohoto bodu dosáhne kolem roku 2036, i když podobnou předpověď vyslovil už v roce 2004 s horizontem pětadvaceti let. Termín se posunul, ale de Grey trvá na svém: první člověk, který se dožije tisíce let, je pravděpodobně již narozen. Mezi lety 2023 a 2025 LEV Foundation provedla experiment s tisícem myší v pokročilém věku, kombinující transplantaci mladé kostní dřeně, genovou terapii, rapamycin a další látky. Výsledky de Grey v únoru 2026 označil za kvalifikovaný úspěch. Část gerontologické komunity ho považuje za pološíleného vizionáře, jiní upozorňují, že přechod od myší k lidem je propastně složitější, než nadšenci longevity chtějí věřit.
Tělo jako laboratoř
Bryan Johnson je zcela jiný případ: miliardář, který ze svého vlastního těla udělal živý laboratorní pokus a problematiku longevity přiblížil masám. Vydělal miliardy, když prodal svou technologickou firmu Braintree, která zpracovávala platby pro Airbnb, Uber a další startupy, PayPalu za osm set milionů dolarů. A pak část tohoto jmění investoval do projektu Blueprint s filozofií, kterou shrnul do dvou slov: Don’t Die. Ročně na to vydává dva miliony dolarů, každý den spolkne přes čtyřicet různých sloučenin, NMN, metformin a desítky dalších, nechává si měřit stovky biomarkerů, absolvoval genovou terapii i transplantaci kmenových buněk… A každý výsledek a každý protokol sdílí zdarma s veřejností. Johnson není vědec, ale influencer, který udělal z longevity obsah, ze suchých biomarkerů drama a z vědy o stárnutí téma, o kterém se baví i lidé, kteří nikdy neslyšeli o epigenetice. Jeho role nespočívá v posouvání vědy dopředu, ale k informování publika, které by jinak zůstalo u fitness aplikací a vitamínových doplňků z lékárny. Kritici upozorňují, že jde o anekdotický případ bohatého muže, nikoli vědeckou studii, a že nelze určit, která z desítek intervencí na jeho těle něčemu pomohla a co způsobila. Johnson to zřejmě ví a pokračuje.
Co lze opravit a jak
Dobrá zpráva je, že většina těchto procesů není jednosměrná, lze je zpomalit a některé alespoň částečně zvrátit, přičemž část nástrojů máte k dispozici zdarma.
Pohyb působí na prakticky všechny znaky stárnutí zároveň, zlepšuje funkci mitochondrií, stimuluje autofagii, snižuje chronický zánět a zpomaluje zkracování telomer. Studie opakovaně dokládají, že lidé s vysokou fyzickou aktivitou mají biologický věk nižší, než odpovídá číslu v kalendáři. U velmi aktivních jedinců rozdíl může dosahovat i deseti let. HIIT či silový trénink dvakrát týdně brzdí úbytek svalové hmoty, kterou vědci považují za jeden z nejspolehlivějších ukazatelů délky zdravého života.
Spánek není zahozený čas, ale jediný moment, kdy mozek proplachuje mezibuněčné prostory a odvádí metabolický odpad včetně beta-amyloidu spojeného s Alzheimerovou chorobou. Sedm až devět hodin kvalitního spánku zůstává nejlevnější metodou longevity na světě.
Přerušovaný půst funguje jednoduše: jakmile tělo dvanáct a více hodin nedostává potravu, spustí autofagii a začne rozkládat poškozené proteiny a nefunkční součástky buněk. Zkrácení doby příjmu potravy na osm až deset hodin denně má měřitelný dopad na záněty a metabolické zdraví.
A pak jsou tu molekuly na hranici léků a doplňků stravy. Například NMN, nikotinamid mononukleotid, který slouží jako stavební kámen pro NAD+, koenzym nezbytný pro funkci mitochondrií a opravu DNA, jehož hladiny s věkem přirozeně klesají. A pak tu máme oblíbený metformin, lék na cukrovku 2. typu používaný desítky let, který budí pozornost svými potenciálními účinky longevity, či rapamycin, který napodobuje efekt kalorické restrikce, avšak s mírnými nežádoucími účinky. Všechny tři míří přímo na mechanismy stárnutí, nikoli na příznaky jednotlivých nemocí, a právě v tom tkví zásadní posun: místo léčení chorob stáří jde o to, jak se vyhnout nemocem a jak zpomalit stárnutí jako takové.
Je zázračná pilulka proti stárnutí na obzoru?
Jedno z nejčastějších klišé světa longevity zní: do deseti let budeme mít lék na stárnutí. Říká se to od devadesátých let. Přesto vědci tentokrát mluví jinak, s daty v ruce a miliardami dolarů za zády. Klíčem je biologický věk. Stav tepen, mozku, jater a imunitního systému se může od věku kalendářního lišit o celou dekádu oběma směry. Biologický věk není osud, lze ho měřit a do značné míry ovlivňovat. Geny přitom hrají menší roli, než většina lidí předpokládá. Nejnovější studie publikovaná v časopise Science v roce 2026 naznačuje, že po odečtení náhodných příčin smrti, jako jsou nehody nebo infekce, může být vliv genů jen kolem padesáti procent. Zbývající podíl závisí na prostředí, výživě a životním stylu. Karty jsou rozdány, ale jak hrajete, záleží převážně na vás.
Pilulka možná přijde. Ale zatímco ji vědci hledají v myších experimentech, nejsilnější dostupná metoda zůstává překvapivě jednoduchá: chodit brzo spát, hýbat se každý den, nejíst průmyslový odpad a mít lidi, pro které stojí za to ráno vstát. Software lze přepsat. Zatím ale záleží především na tom, jak s ním zacházíte.
