Skeleton patří mezi tři zimní sporty, které patří do speciálního ledového koryta. Připočtěte sáňky a boby. Všechno jsou to dost adrenalinové sporty, které nás na olympiádě 2026 budou velmi zajímat. Povíme si o všech třech, ale skeleton má pochopitelně přednost.
Text: Petr Pravda
Česká skeletonistka Anna Fernstädtová je hvězdou první velikosti ve světovém skeletononovém kolotoči. Osmadvacetiletá reprezentantka má opravdu zajímavý příběh. Jako juniorka podporovala zažité představy o tom, že Evropě musejí vládnout v ledovém korytu Němky. Aby bylo jasno – Anna je, jak už tušíte podle příjmení – sama napůl německého původu. Po otci. A zpočátku také závodila v německých barvách. Avšak maminka je Češka. Časem se to všechno nějak semlelo, že dnes (od roku 2018) Anna reprezentuje ve skeletonu Česko. A reprezentuje ho parádně. I když ne všechno šlo v její kariéře hladce.
Ale nepředbíhejme. Začínala ještě v Německu jako gymnastka. Když se však rodina přestěhovala do Berchtesgadenu, ve čtrnácti letech se rozhodla jezdit skeleton. Velkých mezinárodních závodů se začala za Německo účastnit v roce 2013, kdy se poprvé představila v Evropském poháru. Roku 2015 debutovala na juniorském světovém šampionátu pátým místem, o rok později získala bronzovou medaili a v roce 2018 Mistrovství světa juniorů vyhrála. Ještě jako juniorka začala startovat i ve světovém poháru. Jejím maximem byla dvě třetí místa (2017 v Königssee a 2018 v Altenbergu).
Od toho okamžiku se to kolem ní všechno nějak zkomplikovalo. Po ZOH v Pchjongčchangu 2018, kde skončila „až šestá“, na ni všechno psychicky dolehlo. Dokonce zvažovala, že se sportem úplně skončí. Za Německo už nechtěla závodit, dostávala nabídky z jiných týmů. I díky tomu, že se maminka chtěla vrátit do Česka, ji pak napadlo oslovit český svaz.
Od podzimu 2018 je tak součástí české reprezentace. Zprvu nemohla v českých barvách závodit ve světovém poháru, startovala tak v nižším Interkontinentálním poháru, který vyhrála. V únoru 2019 už ale obhájila vítězství na juniorském světovém šampionátu, na což v březnu navázala čtvrtým místem na mistrovství světa.
Od podzimu 2019 pak začala coby Češka konečně závodit ve světovém poháru. Na juniorském světovém šampionátu 2020 podruhé obhájila titul mistryně světa. V prvním ročníku světového poháru, v němž startovala v české reprezentaci (2019/2020) se celkově umístila na devátém místě, další sezónu byla celkově pátá.
Už v roce 2021 však bylo jasné, že s ní není něco úplně v pořádku. Byla to pravda. V lednu následujícího roku ji diagnostikovali cukrovku. Další roky zápasila s nemocí, ale nakonec ji podle všeho tato vytrvalá dívka nasadila otěže. Po čtyřech letech v lednu 2025 se vrátila na stupně vítězů, když skončila ve Winterbergu druhá. A na Mistrovství světa 2025 v Lake Placid získala bronzovou medaili. Byl to návrat jako hrom. Všichni teď čekají, jak si povede na ZOH 2026. Anna bude patřit k favoritkám.
Mimochodem skeleton se zrodil zřejmě díky britským vojákům ve Sv. Mořici už na konci 19. století.
Boby
Boby vznikly pochopitelně až po saních, ale na olympiádu se prosadily o dost dřív. Koncem 19. století ve Svatém Mořici Švýcaři přidali k saním řídicí mechanismus – to byl začátek bobů. V roce 1898 se v témže místě uskutečnily první závody. Ve Svatém Mořici vznikl rovněž i první bobový klub, který od roku 1902 pravidelně stavěl svou bobovou dráhu. Od původních dřevěných nekapotovaných bobů se postupně přecházelo přes laminát až ke kevlar-karbonové konstrukci.
V roce 1923 byla v Paříži založena International Bobsleigh and Tobogganing Federation (FIBT) a od roku 1924 se staly boby olympijským sportem (Chamonix). Ženy se pak objevily na olympiádě poprvé až v roce 2002 v Salt Lake City.
Babička autora článku, která vyrůstala v Jablonci nad Nisou, vzpomínala, jak jezdila ve dvacátých letech na dráze ve Smržovce jako „maskot“ uprostřed německého jedenáctibobu.
Dnes kralují královské disciplíně „čtyřbobu“ německé posádky, hned za nimi končí Švýcaři a další. Češi navzdory problémům s tréninkem si často nevedou špatně a občas se objeví i na hraně první desítky. Čtyřbob dosahuje rychlostí přes 140 km/h.
Saně
Saně tu byly nejdřív, ale na olympiádě se paradoxně objevily později než boby. První Mistrovství Evropy se konalo už roku 1914, a to v Čechách, v Liberci. Český Němec Fritz Preissler získal pro Československo před druhou světovou válkou tři tituly mistra Evropy, Hanni Finková dva.
Nějaký čas trvalo, než se saně prosadily i na světovou úroveň. První Mistrovství světa v jízdě na saních se konalo v roce 1955 v Oslu. Za dva roky pak třináct zemí založilo ve švýcarském Davosu Mezinárodní sáňkařskou federaci. Dnes má už třiapadesát členů a od roku 2009 sídlí v německém Berchtesgadenu. A od roku 1964 je to i olympijský sport, kterému dlouhodobě vládnou Němci. Drží rekord v počtu získaných olympijských medailí, stejně tak vedou historickou tabulku Mistrovství světa a Evropy.
K superhvězdám jízdy na saních však patřil zejména italský (jihotyrolský) závodník Armin Zöggeler, který vybojoval na přelomu milénia dvě zlaté olympijské medaile a šest titulů mistra světa. Zúčastnil se dokonce šesti olympiád od roku 1994 do 2014. Kořeny sportu sahají do 70. let 19. století a za místo vzniku bývá považováno Švýcarsko (podobně jako u skeletonu a bobů, s nimiž saně původně sdílely i společnou sportovní federaci). Závodníci dosahují na trati rychlosti až 140 km/h.
Co je skeleton
Skeleton je zimní sport, při kterém se jezdec pohybuje na malých „saních“, známých jako skeleton bob, po zamrzlé dráze, na níž jezdí i saně a boby. Vtip je v tom, že závodník se řítí korytem obličejem dolů a hlavou napřed. Stejně jako u bobů závod začíná rozběhem z úvodní brány v horní části trati. Skeleton bob je tenčí a těžší než saně a dává jezdci přesnější kontrolu. Skeleton je nejpomalejší ze zmíněných tří sportů, protože jízdní pozice skeletonu obličejem dolů a hlavou napřed je méně aerodynamická než jízda obličejem nahoru a nohama napřed jako u saní nebo v kapotovaném bobu. Skeleton se objevil v olympijském programu ve švýcarském Svatém Mořici v roce 1928 a znovu v roce 1948. Trvale byl pak přidán do olympijského programu pro zimní olympijské hry 2002. Během elitních závodů jezdec zažívá přetížení až 5 g a dosahuje rychlosti přes 130 km/h.