Český ženský hokej zažil v posledních čtyřech letech obrovský výkonnostní vzestup. Z mistrovství světa přivezly hokejistky dva bronzy a dvě čtvrtá místa. I díky těmto úspěchům už fanoušci, ale i část funkcionářů nekouká na ženský hokej skrz prsty. Pořád je ale co zlepšovat, chybí tady třeba profesionální ženská liga jako ve Švédsku nebo v Americe. „Věřím, že se to povede. Když přijde někdo první, ostatní se přidají. Mohla by tady vzniknout i nová soutěž, která by byla pod mužskou extraligou,“ říká Tereza Sadilová, generální manažerka ženské hokejové reprezentace.
Text: Jan Stuchlík
Foto: Jan Beneš, Tomáš Icík, Jakub Knap
Letos Česko uspořádalo mistrovství světa v ženském hokeji. V Českých Budějovicích padl rekord v celkovém počtu diváků na světových šampionátech. Bylo těžké do Budějovic fanoušky přilákat, nebo platí, že když hraje doma reprezentace hokej, tak lidé na zimák přijdou?
Pro nás to byla dlouho velká neznámá. S mistrovstvím světa jako produktem jsme pracovali stejně jako se šampionátem mužů. Propagace jela intenzivně šest měsíců na různých platformách. Hodně jsme se soustředili i na lokální budějovický trh, který je specifický. Budějovický tým se v roce 2013 přestěhoval do Hradce Králové. Hokej se tam ale povedlo zachránit a před pěti lety se klub znovu dostal do extraligy. Pořád je tam ale cítit, jak jsou fanoušci za hokej vděční. Co mistrovství s městem udělalo, bylo neuvěřitelné. S kýmkoliv jsem se potkala ze zahraničních hráček, manažerů nebo trenérů, sami říkali, že hokej tam byl ve vzduchu. Češi jsou jako fanoušci jedineční. Vždycky za to budu vděčná, protože naše holky si to zasloužily.
Bylo v hledišti více žen než na mužském hokeji?
Určitě ano, ale zároveň na zápasy chodili i zarytí fanoušci – chlapi s pivem a klobásou v ruce. Bylo perfektní, když řvali: „Holky, děkujem!“ Hlavně víme, že se můžeme posouvat dál, a ještě jsme jim nenabídly to nejlepší.
Specifické pro ženský hokej je, že se nesmí hrát do těla jako v mužském hokeji. Více se bruslí a přihrává, hráčky se dostávají do situací, které by třeba v mužském hokeji nenastaly. Setkáváte se pořád s odsudky, že to přece není ten pravý hokej?
Ženský hokej je více kombinační, hráčky musí víc zapojit mozek. Ale stoprocentně slyším narážky, že to není hokej. Jenže pokud někdo jde na ženský hokej s tím, že čeká zápas NHL, tak bude vždycky zklamaný. Je to stejné, jako když jdete na ženský basketbal. Taky nemůžete čekat, že holky budou smečovat do koše.
Ale pravidla má ženský basket stejná jako mužský a konec konců ani v evropském mužském basketbalu se nesmečuje tolik jako v NBA.
Je pravda, že u hokeje je největší rozdíl právě hra do těla. Snažíme se i na mezinárodní úrovni, aby se to začalo měnit.
Proč bylo toto pravidlo zavedeno?
Kvůli ochraně zdraví. Je to možná pořád takový stereotyp, že holky jsou slabší. A upřímně ještě před deseti lety to tak bylo. Hráčky neměly vybudovanou stavbu těla, aby tvrdší hru dokázaly hrát. Náš sport je pořád mladý a teprve v poslední dvou letech se dostáváme do bodu, když už by bylo v pořádku na nejvyšší úrovni pustit i hru do těla. Na druhou stranu na mistrovství světa máte deset týmů a hrát plnokontaktní hokej by dokázalo tak šest. Týmy jako Maďarsko nebo Japonsko na to ještě nemají.
Proč by nemohly, když váhově a silově by na tom dospělé hráčky měly být podobně?
Právě že ve fyzické připravenosti jsou velké rozdíly. Když porovnáte Američanky a Maďarky, je rozdíl obrovský. Nicméně je dobře, že zámořská PWHL už hru do těla povolila. Hrají tam ty nejlepší hokejistky na světě. Podobné je to i ve Švédsku. Naopak česká liga na takovou změnu ještě připravená není. Bude to trvat ještě pár let. Je ale dobře, že jsme se na tu cestu vydaly, a až se naplno spustí i plnokontaktní hra, bude pro diváka ženský hokej ještě atraktivnější. Nejzásadnější je, že holky to tak chtějí hrát. Nejvýraznější příklad je Kristýna Kaltounková, letošní jednička draftu, která je v tom jedna z nejlepších na světě. Důležité je, aby holky, které teď nastupují do profi hokeje, se na takovou hru už připravovaly.
Mladým hokejistkám by měla pomoci i nová soutěž v kategorii do šestnácti let. Jak bude vypadat?
Je to velký krok vpřed. Zatím to bude doplňková soutěž pro holky, které hrají dál v klučičích týmech. Dostanou ale extra nálož zápasů v dívčím kolektivu. Cílem je, aby holky v tomto věku už měly své stabilní týmy.
Kolik týmů bude ligu hrát?
Přihlášky jsme otevřeli v červnu a čekala jsem, že se přihlásí tak šest klubů. Ale bylo jich šestnáct. I v tom vidím efekt letošního budějovického mistrovství světa. Proto bylo důležité extraligu U16 rozjet hned letos, dokud mistrovství v lidech ještě žije. V Čechách bude šest a na Moravě čtyři týmy. Holky tak budou mít spádové oblasti kolem svého bydliště. Rádi bychom, aby v každém kraji vzniklo centrum ženského hokeje, kde hráčky budou moct hokejově vyrůstat. Budou tam kvalitní trenéři, kteří se o ně postarají. Paradoxně v tom je dnes největší problém. Nechybí zájem hráček a rodičů, finance také jsou, ale nemáme trenéry, kteří by byli ženskému hokeji otevření.
České hokejistky, které se chtějí rozvíjet, odcházejí do Švédska, Finska, kde už mají profesionální soutěže, a ty nejlepší do americké PWHL. Kdy vznikne profesionální liga i v Česku?
U nás je profesionální ženská liga pořád otevřená otázka. Za poslední rok jsem se bavila s nejvyššími zástupci nejvíce sledovaných extraligových klubů jako Pardubice a Sparta Praha. Velmi je to zajímá a vnímám, že čekají na správný okamžik. Se Spartou jsme už byli velmi blízko, když v jejím vedení stála Barbora Snopková-Haberová, která měla velký zájem rozjet dívčí akademii. Pak ale odešla.
Proč má z extraligových klubů ženský tým zatím jen Liberec?
Hrozně to závisí na rozhodnutí majitele klubu. Musí v tom vidět smysl. Svou roli sehrává i skutečnost, že ve vedení klubů nejsou ženy, které by ženský hokej mohly vzít za svůj. Ale věřím, že se to povede. Když přijde někdo první, ostatní se přidají. Mohla by tady vzniknout i nová soutěž, která by byla pod mužskou extraligou.
Teď už jsou v Česku dvě ženské ligy – v první lize hraje šestnáct týmů, v extralize šest. Je tady dostatečná základna, aby se vytvořila ještě jedna top soutěž?
Základna zatím není moc velká. Ani dnešní extraliga není produkt, který by byl srovnatelný s jinými evropskými soutěžemi. Vůbec neříkám, že by se nynější soutěže měly rozprášit. Ale dnešní extraligu vnímám do budoucna spíše jako první ligu a první ligu jako druhou ligu. Pořád jsme však v situaci, kdy máme obrovský odliv hráček, protože tady nemohou být zaplaceny na profesionální úrovni. Kdyby se to změnilo, můžeme jádro reprezentace nalákat zpátky do Česka, aby si tady hráčky třeba dohrály kariéry. Současně bychom mohli udržet doma mladé naděje. Je to jediná cesta. Ale musí se na to najít někdo hodně odvážný. Je potřeba velký kapitál, aby i rozpočty klubů byly na úrovni mužské první ligy.
Sedmnáct hráček, které byly v létě na reprezentačním kempu, hraje v USA nebo v Kanadě na univerzitách. Jakou roli v americkém systému univerzitní hokej hraje?
Až donedávna to bylo nejprofesionálnější prostředí, které mohly hokejistky mít. O hráčky se tam postarají po všech stránkách a hokej mohou skloubit se vzděláním, což je skvělé. Teď když už holky mají otevřenou cestu i do profesionálního hokeje, mohou jít z univerzity do draftu a pokračovat dál. Novinkou je, že už i hráčky na univerzitách mohou uzavírat marketingové spolupráce. Pro české holky jsou americké univerzity skvělá cesta, kterou my tady budeme těžko nabízet. Americký národní tým na univerzitním hokeji stojí. Třeba University of Wisconsin, kde hraje Adéla Šapovalivová, pravidelně vychovává osm až deset reprezentantek.
Jak vypadá cesta malé holky od okamžiku, kdy se rozhodne hrát hokej?
Cesta je pořád dost podobná té, po které šly dnešní reprezentantky. Začínají hrát v šesti, sedmi letech s kluky. Většinou přicházejí s bráchou. To je případ i dobré poloviny holek z nároďáku. Do devíti, deseti let je to v pohodě. Klukům bez problémů stačí. Když přijde puberta, už to bývá horší. Většinou holka dostane výjimku, že může hrát v týmech s o rok nebo o dva roky mladšími kluky. V určitém věku ale holka narazí na to, že je vyspělejší, a když s kluky tříská puberta, tak to nemá v týmu úplně jednoduché. Kolem čtrnáctého, patnáctého roku přijde první osudový okamžik, kdy se valná většina holek rozhodne s hokejem skončit.
Kdo pokračuje dál?
Když je hráčka hodně dobrá, tak to vydrží a s kluky hraje dál. Vnímá to jako něco, co ji posouvá dál. Má pak ale ambici odejít do zahraničí. Už na střední školu odcházejí holky do Spojených států, do Kanady. Máme i případy, kdy holky šly v tomto věku do Finska nebo do Švédska. Tam mají dívčí akademie napojené na střední školy, kde se o ně starají stejně jako v Americe. Třeba brankářka Viktorie Švejdová je přesně takový případ. Hrála v mládeži Liberce, ale pak dostala stopku a jedinou cestou byl odchod do Švédska. Stejně tak Bára Juříčková, která se do Finska přestěhovala s celou rodinou.
Jakými projekty se snažíte ženský hokej podpořit?
Pro nejmladší máme program Holky na led. Kromě toho, že jde o náborovou aktivitu, jim chceme představit dívčí hokej. Je kouzelné, že často jsou poprvé v dívčím hokejovém kolektivu. I rodičům chceme ukázat, že je to fajn cesta, jak se rozvíjet dál. A bořit stereotyp, že hokej není pro holky. Snažíme se tyto akce dostat na co nejvíc zimních stadionů v Česku, abychom tam takovou tu chlapskou atmosféru trochu nabouraly.
Čím motivujete hráčky kolem patnáctého roku, aby s hokejem nepřestávaly?
Pro ně máme projekt Future Olympians U15. Hodně s nimi pilujeme dovednosti, které jsou důležité pro reprezentaci do šestnácti let. Mimo jiné se tam tvoří i databáze hráček pro reprezentaci. Takže účastnice programu může být nominovaná. Kdo se přihlásí, může minimálně jednou za rok dorazit a ukázat se. Společné tréninky jsou jednou za čtrnáct dnů. Všechny akce děláme zadarmo, takže k nim mají holky volný přístup. Tento program je pilíř naší koncepce a díky němu má dívčí a ženský hokej hlavu a patu. Poslední projekt je Future Olympians U19, který je mostem mezi reprezentací U18 a áčkem. Trénujeme s nimi, vymýšlíme pro ně přípravné zápasy, například proti Norkám. Cílem je udržet u hokeje nejlepší mladší holky, aby byly připravené, až se tady nějaká pořádná soutěž spustí.
Kolik hráček má výkonnostně na to, aby hrály za dospělý národní tým?
Zhruba těch padesát, které jsme měli na letním kempu. Skončilo nám několik holek, které mohly být výborné, ale už byly v situaci, kdy si musely vybrat, jestli půjdou studovat nebo za jinou kariérou, nebo budou mít rodinu. Plno holek má jako vrchol olympiádu, takže čekám, že pár jich příští rok skončí. Medaili by si zasloužily a můj sen je, aby se jim to povedlo.