Text: Ján Jabrocký
Foto: Archiv baseball.cz
V Ostravě je nenápadným technikem společnosti ČEZ, který v šest ráno vyráží do Beskyd kontrolovat stavby. V Japonsku je však ikonou, „Jediim“ s baseballovým míčem, kterému vestoje tleskalo čtyřicet pět tisíc lidí. Ondřej Satoria, muž, který proslul „strikeoutem“ nejlepšího hráče planety Šoheie Ótaniho, ukončil svou reprezentační kariéru přesně tak, jak slíbil – na absolutním vrcholu.
Ondřeji, v roce 2026 jste v Tokyo Dome zažil moment, který definuje sportovní nesmrtelnost. Při vašem odchodu z kopce vám čtyřicet pět tisíc Japonců tleskalo vestoje. Jak se v takové chvíli cítí „kluk z Poruby“?
V tu danou chvíli jsem to nedokázal úplně zpracovat. Mísily se ve mně emoce – chtěl jsem se smát radostí a zároveň brečet štěstím. Je to neuvěřitelný pocit, když vám tleská celý Tokyo Dome; pro mě jako amatérského sportovce z Česka je to pomyslný vrchol, protože ničeho víc už asi dosáhnout nemůžu. Zároveň se v takových situacích cítím nekomfortně a nejraději bych se schoval mezi spoluhráče, protože nerad stojím v záři reflektorů sám. Ale fakt, že mě v hledišti viděl i můj táta, tomu dodal obrovskou váhu.
Váš příběh obletěl svět poprvé v roce 2023 díky „strikeoutu“ Šoheie Ótaniho. Považujete to zpětně za svůj „Everest“, nebo je pro vás víc ona letošní reprezentační derniéra, kdy jste japonské hvězdy eliminoval téměř pět směn?
Strikeout Ótaniho a ty tři směny v roce 2023 beru jako svůj sportovní vrchol, ale ten skutečný emocionální vrchol přišel až letos s tím potleskem. Letos sice Japonci nebyli v úplně plné sestavě, což mi v tom trochu nesedí, ale jsem hrdý, že jsem s nimi dokázal neprohrát a udržet čisté konto. Trenér Chadim mi po prvním WBC psal, ať hlavně nezpychnu, a já mu odpověděl, že se nezblázním – tehdy jsem byl spokojený s výkonem, ale ne s výsledkem, protože jsme prohráli. Teď odcházím s čistým svědomím.
Magazín Premium Sports se zajímá o stabilitu. Vy jste se stal symbolem amatérského étosu. Jak moc vás vaše civilní profese technika u ČEZ formovala jako sportovce?
Spíše to bylo naopak – sport mě naučil věcem, které využívám v práci. Baseball mi obrovsky pomohl v komunikaci v týmu a v řešení krizových situací, kterých je na hřišti víc než dost. V práci máme tým dvanácti lidí, musíme se doplňovat, i když si každý řešíme ty své stavby. Moje práce v Beskydech je pro mě vlastně pročištěním hlavy – jezdím autem v lese, kontroluji sloupky a vytyčené vedení, je to klid před odpoledním tréninkem.
Svět vás zná jako „elektrikáře“, což je nálepka, která se vás drží od roku 2023. Jak vnímáte tento mediální mýtus?
Beru to jako přezdívku, kterou přijímám s nadsázkou. V angličtině je mnohem jednodušší říct „The Electrician“, než vysvětlovat, že jsem technik řízení staveb malého rozsahu, který řeší legislativu a majetkoprávní vztahy. I když Pitching Ninja o mně teď chce vydat dětskou knížku, popsat mu moji skutečnou práci bylo nadmíru složité. Takže mi ta nálepka nevadí, je to součást mého příběhu.
Váš nadhazovací repertoár má ikonická jména: Dělník, Kanón a Udice. Který z nich vás nejlépe vystihuje?
Určitě „Dělník“. Je to můj neúčinnější „change-up“ (zpomalený nadhoz, který se stáčí směrem dolů – pozn. red.), který dostal jméno podle toho, že za mě na kopci odvede nejvíc práce. Navíc se to hodí k Ostravě – jsme industriální město, jsme dělníci. „Kanón“ je pak čistá ironie na můj „fastball“ (rychlý, rovný nadhoz – pozn. red.), který je ve srovnání se světovou špičkou pomalý, a „Udice“ je „curveball“ (točený, klesající nadhoz – pozn. red.) pojmenovaný podle pohybu ruky při nahazování prutu.
V moderní éře posedlé rychlostí vy pálkaře ničíte změnou rytmu. Je to důkaz, že herní inteligence může porazit hrubou sílu?
Rozhodně. Baseball je hra chyb. Já jsem házel sotva 130 km/h, zatímco elitní pálkaři jsou zvyklí na 150 km/h a víc; můj úspěch byl v tom, že jsem házel pomalu a oni na to nebyli připraveni. Je to moje cesta, jak ukázat, že rychlost není všechno. Zpřítomňuji lidem éru nadhazovačů jako Greg Maddux, kteří trefovali přesná místa místo hrubé síly. Já si totiž na rozdíl od těch, co hází 98 mil, nemůžu dovolit pustit míč na střed.
Rozhodl jste se skončit v národním týmu v devětadvaceti letech. Bylo těžké odmítnout profesionální nabídky, třeba z Mexika, a zvolit jistotu ostravského domova?
Když mi přišla nabídka z mexické ligy od Toros de Tijuana, začal jsem se strašně smát. Bylo jednoduché říct ne. Už vím, kde v životě stojím. Nestálo mi za to nechat tady vše, co buduji, kvůli ročnímu dobrodružství. Práce u ČEZ mi dává stabilitu a v mém věku už je těžké skloubit elitní sport, práci a rodinu. Navíc se narodil syn Oliver a já mu chci věnovat čas, který dříve patřil baseballu.
Na ruce máte tetování ze světa Star Wars, zejména Anakina Skywalkera. Vidíte v jeho příběhu paralelu ke své cestě?
Anakin byl taky mladý, stydlivý kluk s talentem, který se dostal do velkého světa, podobně jako já z Ostravy do světa velkého baseballu. Fascinuje mě ten přerod v Darth Vadera, ale i to, že na konci dostal druhou šanci. Rád lidem odpouštím a dávám druhé šance. A Darth Vader je navíc nejlepší záporák v dějinách filmu.
Až se vás syn Oliver jednou zeptá, proč táta skončil v reprezentaci tak brzy, co mu odpovíte?
Že se má končit na vrcholu, což jsem si splnil do puntíku. Chci si baseball už jen užívat na klubové úrovni, bez toho obrovského tlaku a cestování. Odcházím klidný, protože vím, že národní tým je v dobrých rukou kluků jako Michal Kovala, kteří jsou fyzicky dál než já a potřebují jen ty zkušenosti, které teď musí vybojovat sami.
Co byste vzkázal svému šestiletému já, které tehdy na záchodě kývlo tátovi na otázku, jestli chce sportovat?
Zůstaň pořád sám sebou a nevzdávej to, i když ti spousta lidí nebude věřit. Nedávno mi jeden trenér napsal, že mi na začátku vůbec nevěřil, ale že jsem mu ukázal, že se to dá dělat po mém. To byla ta největší poklona.