Legenda. 20 medailí ze světových šampionátů a olympiád, to mluví za vše. Respektovaný všeuměl, allrounder se dnes říká, dokázal na lyžích vyhrát úplně všechno. Všichni ho přirozeně respektují. Přesto se nikam netlačí, nemá to zapotřebí. Takže získat ho na rozhovor není právě snadné. Většinu žádostí “vyřeší” pro něj typickým způsobem: “Jo, přijeďte do Osla, někde si chvilku sedneme.”
Když už ale máte to štěstí, že proti vám u stolu sedí Kjetil Andre Aamodt (1971), okamžitě jeho kouzlu propadnete. Obrovský sympaťák, upřímný, zábavný a přitom nenucený. Neuvěřitelný borec. Prostě legenda.
Jak je to vlastně dlouho, co jsi přestal závodit?
Je to už 12 let… Olympiáda v Turíně 2006 byla mým posledním velkým závodem. I když jsem tu zimu ještě startoval na finále Světového poháru v Åre, to byl vlastně můj úplně poslední závod. Ptáš se, co dnes dělám? Hodně se zabývám motivačními kurzy, každoročně mám na takových akcích docela dost projevů.
Myslíš motivaci sportovců?
Ne, nemusí to být za každou cenu o sportu! Jsou to firemní akce, v Norsku každý rok vzniká 50 tisíc firem a všechny chtějí být úspěšné. I v byznyse potřebuješ vlastnosti, které jsou oceňované ve vrcholovém sportu. Převážně je to o tom stanovit si cíle a potom za nimi jít co nejefektivněji. Tak nějak se přišlo na to, že o tom něco vím… Manažeři mě teď rádi poslouchají, tak je přece nebudu odmítat. Vyprávím jim o tom, jak být úspěšný.
Taky jsem dělal hodně věcí v televizi, od komentování přes různé show a s Lassem jsme měli pořad “Kdo porazí Lasseho a Kjetila”. Je to obdoba takové německé reality show. Docela to mělo úspěch.
Lyžování je tedy pro tebe uzavřená kapitola?
Ale ne, nemám nic proti lyžování. 🙂 Jednou za rok třeba děláme ski kemp pro 120 dětí. Taky děláme firemní akce a dřív jsem byl aktivní i ve spolupráci s Mezinárodní lyžařskou federací. Pořád je co dělat, ale teď jsem hlavně táta tří dětí, to mě zaměstnává ze všeho nejvíc.
Tvoje děti závodí?
Ne, ani ne. Klukovi je osm, rád se na závody dívá v televizi, ale to je tak všechno. Párkrát jel nějaké hobby závody… On tedy talent má, asi by mu to šlo, ale nějak se pro to nenadchnul. Radši má fotbal. Holce je už jedenáct, ale ta zase propadla gymnastice. A je v tom dobrá. A malé je teď teprve sedm měsíců. Tak třeba ona, až trochu vyroste…
Ale já na to vůbec netlačím. Všem dětem lyžování ukážu a mohou si vybrat. Když si ho nevyberou, nemám s tím problém. A klidně to řeknu takto: Já byl na svahu třicet let v kuse a jsem z toho ještě trochu unavený. Nemám zrovna velkou motivaci létat s dětmi po kopci a stavět jim branky. Já jsem vždycky první, kdo zavelí do hospody, když je čas na horkou čokoládu! Na to mě děti nemusejí přemlouvat. 🙂
Jak si užíváš fakt, že Norsko je dnes absolutní špičkou závodního alpského lyžování? Že borci jako Svindal, Jansrud, Kristoffersen i další pravidelně bojují o tituly na nejprestižnějších lyžařských podnicích? Jseš na ně hrdý?
Jsem. A snad nebude znít moc nabubřele, když řeknu, že jsem k tomu taky něčím přispěl.
O tom vůbec nepochybuji…
Těžko tomu uvěřit, ale já jsem ještě s těmito kluky lyžoval. Oni byli hodně mladí, já a Lasse už jsme byli u konce kariéry, ale snad jsme jim stihli něco předat. Já, Lasse Kjus, Finn Kristian Jagge, Furuseth, Skaardal, my jsme nastartovali novou vlnu norského sjezdového lyžování, vítěznou vlnu. Možná by se to dalo nazvat “vítěznou atmosférou”, v níž teď mohou trénovat a závodit Svindal a spol.
Jen tak pro zajímavost, v roce 1954 vyhrál Stein Eriksen na mistrovství světa v Åre tři zlaté. Pecka! Až do roku 1991 to ale byla poslední norská medaile z alpských disciplín. Od roku 1991 dodnes pak Norsko na sjezdovkách získalo 70 cenných kovů. Moje generace k tomu evidentně položila základ a klidně řeknu, že přestože se teď v norském lyžování nijak aktivně neangažuju, cítím, že jsem pomohl nastartovat něco výjimečného. A moc mě to těší.
Už jsi několikrát zmínil Lasseho Kjuse. “Aamodt s Kjusem”, veřejnost vás vnímala skoro jako dvojčata. Jaký to byl opravdu vztah a jak se vyvinul dodnes?
Pořád s Lassem kamarádíme, jednou týdně hrajeme v Oslo hokej. Vídáme se často, dělali jsme tu TV show, jak jsem říkal… Strašně moc jsme toho spolu zažili, lyžujeme spolu od dětství. Samozřejmě jsme se občas nepohodli, kromě toho, že jsme kámoši, jsme taky byli soupeři. Ale to nejsilnější, co v našem vztahu vždy převládalo, byl vzájemný respekt. Jeden druhého respektujeme, protože oba víme, co ten druhý dokázal. Na tom nic nemění ani historky, které bychom asi nikomu jinému neřekli. Viděli jsme jeden druhého v takových situacích, že… No vyrůstali jsme spolu.
Hodně cestuješ, víš, jak to kde chodí a můžeš už lyžování posuzovat také v poměrně dlouhém časovém úseku. V čem je dnes sjezdové lyžování jiné, než před dvaceti pětadvaceti lety?
Změnil se nám život, takže se pochopitelně muselo změnit i lyžování. Je tu internet, sociální sítě… Pokud mluvíme o závodění, tak je to dnes samozřejmě více profesionální. Vybavení je více limitováno pravidly. Ale pořád, a dnes asi ještě více, platí, že kdo více trénuje, více vyhrává. A můžu jít ještě blíže k podstatě věci: Kdo je dole nejrychleji, vítězí. Pořád tě dolů táhne jenom gravitace a ty s ní bojuješ nebo ji spíš využíváš prostřednictvím techniky lyžování. Tohle se nikdy nezmění.
Když se podíváš na padesát let starou fotku Steina Eriksena nebo na fotku Stenmarka, když míjí branku, je to vlastně pořád stejné. Jistě, změnilo se vybavení, změnila se úprava tratí, v tom je rozdíl. Ale tu podstatu sjezdového lyžování to vlastně nezměnilo.
Kterých výsledků ve své kariéře si nejvíc ceníš?
To zlato v super G v Turíně bylo… Výjimečné. Nikdo už mi moc nevěřil, byl jsem dlouho zraněný a jenom já jsem věděl, že zase můžu vyhrát. A povedlo se to dokonale, moje poslední zlatá medaile měla fakt zvláštní příchuť. Byla tam spousta emocí.
Potom zlato ze slalomu na mistrovství světa v Morioce v roce 1993, to byla velká věc. Na tohle vítězství jsem byl fakt hodně hrdý. Když jsem se v cíli ohlédl a viděl jsem, že jsem čtyři setiny před legendárním Girardellim, byl jsem v sedmém nebi. To bylo vítězství se vším všudy, protože tam bylo očekávání, tlak… A dobrý konec. Prostě pohádka.
Ale taky se můžme bavit o tom, co jsem nedokázal… Chybí mi “velké zlato” ze sjezdu. Mám jen dvě stříbra, to mě vždycky mrzelo. A nevyhrál jsem nikdy sjezd v Kitzbühelu…
Aamodt je jedním z pouhých pěti závodníků, kteří dokázali opanovat závod Světového poháru ve všech pěti disciplínách.
Na olympiádě doma v Lillehammeru v roce 1994 mě právě ve sjezdu o pouhé čtyři setiny porazil Tommy Moe, to si snad každý pamatuje dodnes. Já jsem přece měl doma vyhrát zlato!
Stříbrná medaile asi není velká tragédie, ale tenkrát jsem to tak skoro bral. Když Klammer vyhrál sjezd na olympiádě v Innsbrucku v roce 1976, bylo to snad největší lyžařské vítězství, které se kdy odehrálo. Kdyby ho tenkrát někdo v Innsbrucku porazil, asi by byla válka. 🙂 A já jsem to v Lillehammeru cítil podobně. Všichni jsme to tak chtěli! Už jsem tam skoro byl a … A takhle to ve sportu chodí. A je to dobře.
Text: Ondřej Katz
