Lukáš Bauer: Sám končím s laufy, ale posiluji tým a čekám úspěchy

Lukáš Bauer: Sám končím s laufy, ale posiluji tým a čekám úspěchy

Náš nejlepší běžec na lyžích nedávné minulosti se rozhodl, že už nebude závodit ani na maratonech a bude se naplno věnovat svému týmu, který vjede do sezony posílený o nové borce a s novým názvem: „eD system Bauer Team“. Povídali jsme si i o nových trendech, materiálech a dalších zajímavostech, které se týkají běžeckého lyžování a hlavně maratonů.

Lukáši, jak se připravujete na novou sezonu?

Novinka je, že já už letos závodit nebudu. Loni to bylo ještě asi 8 závodů, ale už mne to úplně netáhlo. Ne snad nohy, ale přece jen sedět na dvou pozicích, závodit a zároveň dávat všechno do kupy, je trošku únavné. Začal jsem se cítit líp a potřebněji v tom, aby tým fungoval a byl zajištěn, než abych se pokoušel ještě o rok či o dva déle závodit. Do nadcházející sezony tedy vstoupím jako právoplatný člen týmu, kde budu mít na starost přípravu lyží závodníkům. Na běžky tedy dál budu muset chodit, ale už nebudu závodit.

Jaké jsou novinky v týmu?

Podařilo se mi sehnat nového titulárního parntera – eD System, kteří se zabývají IT technikou, takže i název týmu se změní. Loni to byl „Bauer Ski Team“, letos to bude „eD system Bauer Team“. Získání takto silného partnera nám dalo možnost vylepšit podmínky závodníkům, takže jsem rád, že od letoška všichni dosavadní závodníci jsou už profesionálové. Doteď byli placeni fixním platem jen ti nejlepší a ti ostatní si mohli sáhnout po nějakých bonusech. Teď nově budou na bonusech už jen nováčci, kteří teprve musí něco převést. Tohle je pro tým skvělá zpráva, pokud někde šetříme, tak musím být přesvědčen, že to nebrání výbornému výsledku.

Kdo po výborné loňské sezoně odešel, kdo přichází?

Odešel jsem já a Adam Fellner, který zamířil do B týmu české reprezentace, což byl logický krok, protože šel za svým srdcem. Jeho prioritou po dvě sezony u nás bylo klasické lyžování se snahou dostat se až na MS nebo na olympiádu. To se mu sice nepodařilo, ale vždy byl na hraně repre. My jsme rádi, že se ukázalo, že i z tréninku na delší laufy se dá dostat do reprezentace. To je pro nás dobrá reklama. Odešla také australská závodnice Barbora Jezeršeková, chce se ještě připravit na MS do Seefeldu.

A příchody?

Přicházejí dva Poláci – Jan Antolec a Pawel Klisz. Nemají velké zkušenosti s laufy, ale Antolec loni pořádně prohnal Jirku Ročárka na velkém polském závodě Bieg Piastow a prohrál s ním nakonec až na cílové čáře. Protože jsem chtěl držet českou linku, tak jsem dal podporu mladé závodnici Tereze Tvarůžkové, která loni byla ještě v juniorské reprezentaci. Letos nebyla vybrána do žádného výběru, byť si myslím, že její výsledky byly velmi dobré. A u ní je taková kuriozita, že profesionálně závodí na horském kole, kde i šlape na paty naší nejlepší bikerce do 23 let Báře Průdkové a jen těsně jí utekla nominace na MS a ME na MTB. Už s námi absolvovala letní soustředění a vypadá velmi dobře. Protože je mladinká, je jí dvacet let, tak priorita není specializace na dálkové běhy.

Ale budu mít v týmu tři české závodníky a budu trochu suplovat to, co si myslím, že by měl dělat Svaz lyžařů. To znamená tyto mladé talentované závodníky, kteří jsou poblíž reprezentace, trochu podpořit a vzít je aspoň na soustředění. Skvěle zapadla do týmu. Chci, aby jela čtyři závody, ty nejkratší, dva v Livignu, a pak se připravovala tak, aby se nominovala na MS do 23 let. Tam bych chtěl, aby ideálně uspěla a řekla si o nominaci do reprezentace na příští rok. Zároveň by měla absolvovat Jizerskou 50 a Engadin, protože je kratší – jen 42 km, jednodušší profilově a jede se bruslením. Tereza nám zkvalitní kádr v přípravě, kdy doplní Katku Smutnou a Francouzku Roxane Lacroixovou a nebude taková převaha mužského kolektivu.

Jinak naše hvězdy pokračují, Katka Smutná i Ilja Černousov. Velmi dobře se už loni představil Francouz Alexis Jeannerod, který loni ještě bojoval o olympiádu, letos bude mít jasnou prioritu v dálkových bězích. A také Jan Šrail, který se loni proslavil svým 57 km dlouhým únikem na Vasově běhu.

Jak tým teď funguje?

Podle mne senzačně, cítím týmového ducha. Naše soustředění se vyrovnávají těm mým nejlepším, které jsem zažil v repre. Všichni táhnou za jeden provaz, neustále je legrace, ale přijdete na trénink a není to rozvolněné. Naopak vůbec nic si nedarují a jdou po sobě. A pak jsou zase kamarádi. Důležité je, aby to potvrdili i v zimě.

Co vaše hvězdy Ilja Černousov a Katka Smutná?

Oba jsou jasnými jedničkami týmu a mohou se v létě připravovat individuálně. Katka se připojí na začátku října, kdy pojedeme na pět dní do Oberhofu do lyžařského tunelu a Ilja začátkem listopadu, kdy jedeme zase k němu na sníh do Lenzerheide, kde žije. Pak už nám 22. listopadu začíná sezona, odjedeme do Livigna a 30. listopadu je tam i první závod.

Jak to, že je Černousov tak dobrý?

On nemá medaili z olympiády náhodou. Oproti mně má velkou výhodu v tom, že je rychlostní, výbušný. To je dnes možná trochu paradoxně trend i u dálkových běhů. Možná někdo očekává, že sprinteři na dlouhých maratonech moc šancí mít nebudou. Ale spíš opak je pravdou. Je to hodně podobné cyklistice, kdy se musíte udržet v balíku. Jsou tam neustále takové mikronástupy, které ty klasické vytrvalce, jako jsem já, časem unaví. Ilja je právě výbušnější, rychlý i technicky výborně vybavený co se týče soupaže. Dálkové běhy poté, co opustil Světový pohár, byly výborná volba. Jsem rád, že jsme našli společnou řeč a že jsem schopen mu udělat takové podmínky, aby mohl lyžovat u nás.

Čeká se nějaké větší překvapení v seriálu Visma Ski Classics?

Já čekám, co předvede můj tým po výborném létě, kdy si pochvaluji, jak vše klape. Doufám, že navážeme na senzační čtvrté místo v týmech z loňské sezony, kdy to třetí jsme měli blízko. Samozřejmě to nebude lehké, protože i ostatní posilují. Půjdeme do sezony prostě s tím, že chceme třetí nebo čtvrté místo. Velmi důležitá bude pro nás Jizerská 50, kde si chceme napravit škraloup z loňska, kdy sice Katka Smutná byla druhá, jela senzačně, ale my kluci jsme totálně vybouchli. Takže jsem stanovil jako prioritu, že letos musíme zářit na J50.

Jinak do pelotonu se vrací několikanásobný vítěz seriálu Visma Ski Classics Nor Petter Eliassen, který jde do BN Bank, to pak bude velmi silný tým.

Další novinkou bude od letoška povinnost mít v každém týmu zastoupení obou pohlaví. V každém týmu tedy musí být aspoň jedna žena. Já sice mám luxus, že mám děvčata tři, ale byly týmy, třeba zmíněný BN Bank, který neměl žádnou ženu.

Platí, že i v maratonech panuje doba sprinterů? Že i díky stylu soupaž jim vše hraje do karet ?

U mužů dnes 99,5 % startovního pole jede soupaž, u žen se to možná blíží k 80 %. Výjimkou je norský Reistadlopet, který se jede přes hory, a i většina dálkových „soupažníků“ tam jede klasicky a maže.

Ale jinak nová generace laufařů-sprinterů se prostě udrží v poli a pak zbytek do cíle přesprintuje, podobně jako v cyklistice. Dnes jsou těch mladých „nařachaných“ chlapíků mraky. Nejsou to takoví hubeňouři jako třeba já nebo ještě přede mnou Gunde Svan.

Navíc se to blíží cyklistice i týmovým pojetím. Třeba u týmu Santander – dnes se jmenuje nově tým Ragde Eiendom – bylo často vidět, že jede naprosto týmově jako v cyklistice. Jakmile je vpředu někdo od nich ujetý, tak přestanou jet. Oni si klidně dovolí relativně velkou ztrátu, ale pak přesně vědí, kdy musejí začít makat. Jsem rád, že i můj tým začíná být víc vyrovnaný a je schopen si víc pomoci i nějakou taktikou.

Jsou nějaké nové trendy v materiálech? Začaly se třeba dělat speciální lyže na soupaž…

Už z jednoduchého selského rozumu vyplývá, že se v našem sportu používají většinou klasické lyže. Je to dané tím, že mají delší kontaktní plochy, tudíž tlak a váha závodníka se líp rozloží na sníh a lyže líp klouže. Zároveň i vosk, tedy prášek, který se zažehluje, tam vydrží déle než na skatové lyži. To jsou všechno věci, které nahrávají klasickým lyžím. Dnes je trend, že si závodníci vybírají speciální lyže na soupaž nebo co nejměkčí klasičky, aby ta kontaktní plocha byla co nejdelší. Aby tam vynechali tu mazací komoru. Určitě ale firmy nespí, třeba Fisher vyvíjel něco na způsob skatových lyží, ale na soupaž, které měly být trochu kratší, aby byly i obratnější. Uvidíme, co bude dál.

Jak je to třeba s délkou holí?

Pořád se něco vyvíjí, ale je to i hodně svázané pravidly. Třeba u dálkových běhů FIS stanovila pravidlo, že délku holí musí odpovídat 83 % výšky závodníka. Hole nesmí být delší ani kratší. Například Gjerdalen dříve zkoušel na soupaž hole, které byly ještě delší než na bruslení. Někteří zase jezdili dálkové běhy vysloveně s klasickými holemi. Obecně tedy hole na soupaž jsou v délce někde mezi holemi na klasiku a na bruslení. Konkrétně já mám délky holí 152,5 cm na klasiku, 155 cm na laufy – na soupaže a 160 cm na bruslení.

Jen pro zajímavost, když si vezmu delší hole, tak paradoxně se mi s nimi jede líp do kopce než po rovině a naopak po rovině jsou zase lepší trochu kratší hole, protože se s nimi dostanete líp do frekvence. Potvrdili mi to i ostatní laufaři.

Stále holím absolutně dominuje karbon?

Ano. Neznám ekvivalent lehkosti a pevnosti karbonu v jiných materiálech. Samozřejmě je křehký a ty hole se občas zlomí v šarvátkách. V takovém momentě byste na tom byl líp s duralovými holemi, ale ty jsou buď o dost těžší, nebo strašně pruží.

Co boty – i tam jsou nějaká specifika?

Boty v maratonech se používají většinou nízké na klasiku nebo jsou jen lehounce vyvýšené. Někdo to dokonce kombinuje s biatlonovými botami – to je na pohled skatová bota, ale má měkkou podrážku.

Zajímavé je, že jsou někdy rozdíly v používání materiálů mezi Skandinávií a zbytkem Evropy. Třeba ve střední Evropě všichni používají u holí Leki nacvakávací systém „shark“ s očkem na rukavici. Ve Skandinávii tohle prakticky neuvidíte, všichni jezdí s klasickými pevnými poutky. A stejné je to i s botami. Naprostá většina Skandinávců jezdí laufy – soupaže s klasickými botami. Minimálně třetina zbytku Evropy ale používá boty skatové. Možná jste si pak jistější ve sjezdech či odšlapech.

Máte vy nějaké plány do budoucna, co se materiálů týče?

Chtěl bych všechny závodníky tlačit cestou jednoho výrobce lyží. To je stejné jako na kolech, kdy všichni mají stejné hlavní vybavení. Vyjednával jsem už s jednou značkou, ale zatím jsem neuspěl, protože si nedovedli představit, že by to bylo reálné, že se na tom shodne celý tým. Ale paradoxně třeba zrovna silný norský Santander takto funguje. Všichni jezdí na lyžích Fisher, a koho oni si vyberou, tak musí přestoupit. Podobnou strategii rozjel i tým Lager 157, kde prakticky všichni jezdili na lyžích Madshus.

V čem je to výhodné? Třeba v tom, že před závody si všichni testují lyže a závodník chce jet na těch svých nejlepších. Ale může se stát, že i druhé (pomalejší) lyže druhého závodníka jedou rychleji než první lyže jeho kolegy. Pokud má každý jinou značku, tak si je mezi sebou nemohou půjčit, protože každý je vázaný tou svojí. Takový problém při stejném vybavení odpadá.

Připravil: Petr Pravda, foto: eD system Bauer Team