Na whisky a na golf. Kam jinam než do Skotska

Na whisky a na golf. Kam jinam než do Skotska

Zdroj: Adam Maršál

Co se skrývá za tajemstvím nejlepšího greenu a nejkvalitnější whisky na světě? Zjistili jsme přímo na místě, ve starém dobrém Skotsku.

Že člověk nehraje golf ještě přece neznamená, že se nemůže aspoň dívat. Když vystoupím z auta u klubu Moray u vesničky Lossiemouth, zaskočí mě vichr, že se o něj můžu opřít, a nespadnu. „To ještě nic není, někdy s ním jde vodorovně se zemí ještě déšť,“ říká Václav Rout, největší pražský znalec whisky, majitel klubu Whisky and Kilt a prezident stejnojmenného golfového klubu. I doma hraje v kiltu, dnes ho ovšem vyměnil za poněkud všední kalhoty. Během procházky si vzpomene na golfový vtip.

Ptá se český greenkeeper svého skotského protějšku:
Jak to mám udělat, abych měl taky takový trávník jako vy tady?
No to je úplně jednoduchý. Musíš ho dobře a pravidelně zalévat.
Ale já zalévám, mám na to dokonce speciální program.
A taky ho musíš kvalitně hnojit.
Nojo, ale já ho přece hnojím, dal jsem za to hromadu peněz.
Taky to chce pečlivě zastřihovat.
Hele, mám na to nový stroj, který seká s přesností na tisícinu milimetru!
A taky to musíš dělat sto padesát let…

Přesně tak to tady totiž chodí. Jsme v severovýchodním Skotsku, zhruba 200 km nad Edinburghem (50 km na severovýchod od města Inverness a 100 km na severozápad od Aberdeenu). Když od silnice pozoruji hřiště založené v roce 1889, musím uznat, že je na něj úchvatná podívaná. Starou, mořem omývanou osmnáctku, navrhoval Old Tom Morris, o němž jsem se dočetl, že některé z jeho výkonů překonal až Tiger Woods, když v roce 2000 vyhrál US Open.

Vlny běhající po pláži v bezprostřední blízkosti trávníku a palmy zmítané větrem vytvářejí v závoji dešťového aerosolu neskutečnou atmosféru. Vašek Rout a jeho tři kamarádi jsou netrpěliví už od rána. Vinou organizačních zádrhelů jsme přijeli o hodinu později a vidím, že už nadskakují nedočkavostí. Představuji si, jak bych na tom byl já, kdybychom přijeli do Moabu a pořád by mě někdo zdržoval od chvíle, kdy konečně skočím na kolo.

Z kopce, kde se nachází hlavní budova klubu s velkou jídelnou, seběhneme dolů do zahradního domku, kde zaplatíme fee a vyzvedneme golfové náčiní. Dohromady je to 60 liber na osobu. Všichni si v bagu odnášejí zbrusu nové hole Titleist, většinu z nich je nutné před hrou zbavit ochranných fólií. Mně to nic neříká, ale pánové se mění v malé kluky pod vánočním stromečkem a zatímco fofrují na první odpal, nadšeně vysvětlují, že něco podobného by se v české půjčovně nestalo.

Nejdřív si myslím, že jejich slova zanikají v příboji, ale něco se mi nezdá. Není příboj. Zní to, jako kdyby někdo nalil moře do rychlovarné konvice a stiskl červený knoflík. Hučení narůstá a najednou je to tu – nebe nad hlavou zastíní břicho pekelného stroje. Pilot zapne forsáž a vynese svého Typhoona nad mraky. Když mi přestane dunět v hrudníku, slyším Vaška Routa, který se směje a vysvětluje, že vzhledem k nedalekému vojenskému letišti RAF je hřiště v Moray patrně jediným na světě, kde si můžete golfovým míčkem sestřelit vlastní stíhačku. Dozvídám se, že Lossiemouth patří k nejrušnějším základnám RAF s operační minulostí sahající až do roku 1939…

Ve Skotsku je to úplně o něčem jiném

Nechávám kolegy, aby ukojili svou hráčskou vášeň a odjíždím na prohlídku nedalekého Elginu s  katedrálou Svaté trojice ze třináctého století. I když katedrála lehla popelem a mnoho obvodových zdí padlo za oběť několika zdrcujícím požárům, pořád vyráží dech. Dodnes si v ničem nezadá s chrámem Notre Dame, před nímž jsem stál shodou okolností přesně před týdnem. Když po několika hodinách vyzvedávám hráče, nadšení z nich přímo vyzařuje. Všechny pocity se dají shrnout do jedné věty: Tady ve Skotsku je to úplně o něčem jiném. A všichni se shodují, že si po sportovním výkonu zaslouží skleničku whisky. Ve skotské gaelštině se whisky řekne “uisge beatha”, což  v češtině znamená živá voda. Její příběh si vyslechneme v asi hodinu jízdy vzdáleném Dufftownu, kterému se přezdívá hlavní město whisky.

Leží v oblasti řeky Spey, kde je největší koncentrace palíren v celém Skotsku. Jen v samotném Dufftownu jich je šest. Nejznámější z nich je Glenfiddich, který se pyšní několika nej. Za prvé zde vyrábějí nejprodávanější single malt whisky na celém světě. Ročně jí tu vyprodukují 12 milionů litrů. O to je to větší překvapení, když se dozvíme, že jde stále o rodinný podnik patřící potomkům Williama Granta, který palírnu v roce 1886 založil. Rychlým propočtem zjišťuji, že to bylo dokonce tři roky před golfovým hřištěm Moray.

Zatímco ještě relativně nedávno byla single maltka považována za libůstku pro místní fajnškmeky, v Glenfiddichu ji v roce 1963 jako vůbec první vyvezli do světa a měli s ní obrovský úspěch. Sladová whisky pocházející z jedné jediné palírny, si vedle blended whisky míchané z různých druhů včetně obilné našla rychle svoje nadšené fanoušky. O šest let později zde pak jako vůbec první otevřeli dveře návštěvníkům z řad veřejnosti. Zkraje si sice konkurence podivovala, ale brzy pochopila, jak skvělý krok se palírně povedl.

Lidé začali Glenfiddich navštěvovat ve velkém, vytvořili si vztah ke značce a pak si něco koupili od cesty. Václav Rout říká, že ještě nedávno zde byly prohlídky zdarma. Dnes se za exkurzi s průvodcem platí deset liber, ale na konci nás čeká degustace. A co má člověk od návštěvy palírny čekat? Jdeme se podívat na vlastní oči.

Zdroj: Adam Maršál

„Kdyby se mi rozhoukal tenhle měřák, jdeme rovnou ven,” upozorňuje nás průvodce Graham Dempster před tím, než vnikneme do prvního provozu. Přístroj by ho upozornil na zvýšenou koncentraci alkoholu v ovzduší, která by mohla vést v krajním případě i k výbuchu. Těšíme se dovnitř, protože venku zalézá za nehty skotské vlhko. V některých místnostech se zahřejeme, v jiných je naopak docela chladno. Vidíme mletí, rmutování a kvašení v kvasných kádích, jehož výsledkem je tzv. břečka. Jde o velmi silné pivo, které se následně dvakrát vypálí v destilačních místnostech.

Všude kolem to skutečně voní sladem jako v pivovaru. Člověk si hned přijde jako doma. Silný destilát se naředí demineralizovanou vodou na 63 % a stočí do sudů, které se uskladní. Tím teprve přichází ta pravá magie.

Sudy z druhé ruky

Šetrní Skotové využívají ke zrání whisky téměř výhradně sudy z druhé ruky. Z drtivé většiny jde o použité sudy, v nichž před tím ležel americký bourbon nebo španělské sherry. Ve skladu to voní ze všeho nejlíp. Teprve tady člověku dochází, kolik času whisky potřebuje, aby se stala tím, čím je. Malt masteři s druhem dřeva různě experimentují, a tak se stává, že se whisky během zrání nechává stařit v různých druzích sudů. Tady v Glenfiddichu mají dokonce soleru, což je obří sud na 38 000 litrů, jehož náplň se neustále obnovuje, aby se udržela kontinuita chuti.

Napít se přímo z něj patří k nejlepším okamžikům, jaké může milovník whisky zažít. Teprve pak přichází chvíle pro degustaci celé škály whisky od lehké dvanáctky až po těžší dvacetiletou, steak Angus a zasloužený spánek.

Whisky turistika se ve Skotsku rozšířila, takže nějakou palírnu můžete navštívit takřka kdekoli s tím, že whisky v každé oblasti má svá tradiční specifika. Když k tomu připočítáte možnost navštívit bezpočet hradů, krásné pěší traily, rybaření a golf, stojí to minimálně za úvahu. Takže sláinte – na zdraví!

Text: Adam Maršál