Šeregeš na Sibiři – lyžařská exotika pro freeridové fajnšmekry

Šeregeš na Sibiři – lyžařská exotika pro freeridové fajnšmekry

Nejdřív pobaveně sledujeme cestující, jak si ještě v letadle oblékají kožichy, kabáty, čepice a beranice. My jsme po šestihodinovém letu z Prahy rádi, že opouštíme sedačky a můžeme si protáhnout zkroucená těla. Spojovací chobot se ale nekoná, takže na schodech dostáváme facku jako hrom. Všechny ty zimomřivé přípravy nám docházejí. Jedenáct hodin večer, polovina listopadu, na letišti v Novosibirsku je třicet pod nulou.

Těch patnáct sekund cesty do letištního autobusu stačí na totální promrznutí, další hodinu odmrzáme při čekání na pasovou a vízovou kontrolu. Už se ničemu pobaveně nesmějeme. Pět hodin přerušovaného spánku v boardbagu na letištní podlaze člověka dokonale rozbije. Otevíračka autopůjčovny v šest, v sedm doráží obsluha, zřejmě rovnou z tahu. Dvacetiminutová nekonečná tortura před terminálem, necítíme prsty v botaskách a péřovky by byly potřeba alespoň tři. Těšíme se, až si zatopíme.

Sedíme ve voze. Jedeme dvě hodiny a motor se ještě nezahřál. Auto stále netopí. Řídím v rukavicích, kulichu a péřovce. Vykoukne slunce a venku už je snesitelnějších minus dvacet. Auto postupně začíná topit a posádky se zmocňuje euforická nálada srovnatelná s pocitem životního vítězství. Silnice je namrzlá, jedeme osmdesát, ale předjíždí nás úplně všechno, autobusy i kamiony. Youtube videa z ruských silnic nelžou. Šest set kilometrů cesty, samá rovina, sníh, břízy, mráz, kouřící fabriky, důlní věže, paneláková města. Co se tu dá dělat kromě pití vodky, netušíme. Nesvítit slunce, tak je to na slušnou depresi.

Stojíme u pokladny u lanovky. Pomalu jako u nás. Na dojezdu sjezdovek leze tráva, ale zima, jako když praští. Tady bude ještě zle. Za chvíli jsme nahoře na kopci. Systému přepravy nerozumíme. Tuto část hory obsluhuje tato lanovka, druhou jiná. Tady je obstarožní dvojsedačka, jinde vlek nesplňující žádný požadavek na bezpečnost. O kus dál moderní telemix v kombinaci šestisedačka/osmikabinka. Tady permice platí, tady ne. Každopádně nikde není sníh. Šest hodin letu, devět hodin autem, dvacet pod nulou. Čtyři průzkumné jízdy a dobré to není nikde.

Zachraňujeme situaci v aprés-ski Grelka. Teplo, pěkná obsluha, jídlo, pivo. Přisedneme si k ruské skupince. Neznalost angličtiny na straně jedné, minimální znalost ruštiny na straně druhé nedává moc prostoru pro konverzaci. Vypadá to blbě.

Střih. Dvě hodiny poté. Vasil objednává asi osmou rundu: adin yellow, adin red, éto atličnaja vódka. Já Sáša, já Máša, já Daminik. Slavíme něčí narozeniny, zveme nové nejlepší kamarády na návštěvu do Krkonoš a rozhodně na jaře uskutečníme družbu a lyžovačku na Kavkazu. Life is easy.

Den třetí. Probouzíme se na jiném hotelu, což je ale kupodivu v pořádku. Jak jsme se tam zvládli přesunout, nevíme. Nejde nám zamknout auto. Není sníh. Lížeme si rány, kocovinu přebíjíme slalomem mezi kameny na sjezdovkách. Oběd raději jinde než na Grelce. Svítí slunce a pohledy na nekonečné lesy Sibiře jsou dechberoucí. Tady platí úplně jiná měřítka, než která známe ze střední Evropy.

Dole za ubytovacími komplexy vykukuje město Šeregeš. Paneláky, těžební věže černouhelných dolů, benzinka, obchod. To se neokouká. Odpoledne vyrážíme na výlet ke kříži. Poslední část cesty už je jen mlha a zvedá se vítr. Když se daří, tak se daří. Ale pozor… Začíná sněžit.

Šeregeš není pro nepřipravené. Je pro fajnšmekry. Velké pohodlí tu moc nehledejte, nějakou bídu taky ne. Exotiku ano. Jste prostě v Rusku, na Sibiři, tohle jinde nezažijete. Je to mix starého a nového, drahého a levného. Když pak napadne v půli listopadu metr a půl prašanu, nastávají opravdové lyžařské orgie.

Den čtvrtý. Půl metru prašanu. Jezdíme sjezdovky po kolena v „pow“, index pohody stoupá. Včerejší nálada „na potápějícím se Titaniku“ je ta tam. Odpoledne se zase zvedne vítr, pomalu se vlekoucí dvousedačka tak dává člověku dostatek času přemýšlet a čekat, jestli do sloupu praští zrovna ta jeho nebo až ta za ním. Každopádně sněží. Na hotelu přestává jít Wi-Fi i topení a začíná zatékat. Opraví to zítra, nebo do týdne. Mám si vzít bundu? Oni taky přece sedí na recepci v péřovkách.

Pořád sněží. Nový a nový prašan

Den pátý. Vítr se uklidnil, připadl další půlmetr. Venku je příjemných pár stupňů pod nulou. Připadáme si po předchozích dnech jako v tropech. Pořád sněží. Hodně sněží. Konečně objevujeme parádní smrkové a březové lesy. Maximální převýšení je nějakých 500–600 metrů, charakter kopců je podobný jako u nás. Žádné „big mountain lines“ se tu dělat nedají, ale poježdění je skvělé. Teprve v druhé polovině listopadu? Jezdíme celý den, během pár hodin se z těžké „prudy“ dostáváme do prašanové nirvány. A pořád sněží.

Den šestý, poslední. Venku je metr a půl prašanu. Dáváme jednu jízdu za druhou. Krajina vypadá jako z Mrazíka. Pohádka. Nebo jako treeskiing v Kanadě. Nemá to chybu. Všechny předchozí trable jsou zapomenuty. Odpoledne pak narazíme na skalky, na kterých jsou dvoumetrové bochánky prašanu a skáčeme z jednoho na druhý. Konec, finále, jedeme domů.

Resumé: Není moc lepších míst, kde začít sezonu, než na Sibiři. Navíc, nedostatek sněhu na začátku našeho pobytu je, alespoň podle místních, výjimkou.

Tak dasvidánija!

Připravil: Dominik Brožek. Foto: David Taneček

(Visited 186 times, 1 visits today)