Šárka Strachová: Z vrcholového sportu jsem spadla na gauč

Šárka Strachová: Z vrcholového sportu jsem spadla na gauč

Byl to trochu neobyčejný rozhovor. Seděly jsme se Šárkou Strachovou v tělocvičně její kliniky Vo2max, mezi námi běhala její dcera Ema a Šárka mluvila velmi otevřeně.

„Lyžování byla výborná škola, kde jsem se naučila, jak podnikat i jak se stát dobrou mámou,“ uznala mistryně světa, olympijská medailistka a dvojnásobná vítězka slalomu Světového poháru.

  • Stýská se vám po životě lyžařské profesionálky a kolotoči Světového poháru?

Vůbec ne. Naopak. Když dnes vidím na instagramových a facebookových účtech lyžařů, jak dřou, jsem šťastná, že to mám za sebou. Lyžování jsem se věnovala patnáct let velmi aktivně a nedělala jsem nic jiného. Tělo i hlava toho byly přesycené.

  • A do toho ještě náročné návraty…

Nejtěžší to bylo po operaci nádoru. Přestalo se mi dařit, vypadla jsem z top patnáctky světových lyžařů, bylo to hodně složité období. Ještě těžší než se do špičky dostat, je se tam udržet, anebo se po přestávce vyšplhat zpátky. Bude zajímavé sledovat Mikaelu Shiffrinovou, jestli zůstane dalších deset let na vrcholu. To by bylo neuvěřitelné. Ale věřím, že všechny rekordy, o které usilovala Lindsey Vonnová, se ještě mohou díky Mikaele otřást v základech.

  • Sledujete závody v televizi? Které nikdy nevynecháte?

První rok po konci kariéry jsem se dívala hodně, byla to navíc olympijská sezona, dost mě to bavilo. Měla jsem na to čas, byla jsem těhotná. Loni už jsem sledovala závody méně, ne vždy má člověk o víkendu hodinu čas si sednout před televizi. Lyžování mám pořád ráda, ten pohyb se mi líbí, pořád znám ve Světovém poháru hodně holek, ale přibývají nové tváře a kamarádky postupně odcházejí. Na mužské závody ve Schladmingu nebo v Kitzbühelu se však vždy podívám ráda.

  • Vaše kariéra se zásadně změnila. Máte rok a půl starou dceru Emu a založila jste kliniku Vo2max Systém celostní terapie a sportu. Komu je určená?

Chtěla jsem propojit, co jsem se naučila – co se týče těla i psychiky. Zaměřujeme se na celostní přístup. Vypravit se k nám můžete na fyzioterapii, podiatrii nebo diagnostiku běhu – to vychází ze západní části medicíny. Věříme ale i té východní a věnujeme se homeopatii, tradiční čínské medicíně či biorezonanci, kde máme dobré výsledky v případě chronických či psychosomatických obtíží.

Mostem mezi obory je psychoterapie. Nikomu ale nic nevnucujeme. Pokud za námi někdo přijde, že ho bolí kolena, řešíme v rámci fyzioterapie pohybový aparát. Pokud fyzioterapeut zjistí, že je potřeba jít hlouběji, můžeme ho objednat k psychoterapeutovi. Terapeuti mezi sebou komunikují. Dbáme na individuální přístup a jejich týmovou práci. Jsme tu pro širokou veřejnost, ale máme co nabídnout i vrcholovým sportovcům. Věnujeme se malým dětem od miminka za pomoci Vojtovy metody, ale i dětem nastupujícím na dráhu vrcholového sportovce.

  • Jaká je v tom vaše role?

Zajišťuji, aby vše fungovalo, skládám tým, řeším personální i organizační věci. Mám deset stálých zaměstnanců, externisty na funkční medicínu nebo psychoterapii. Podobným projektům člověk musí dát dva tři roky na rozjezd, takže teď se to začíná lámat. Máme sice pořád z 15–20 procent volnou kapacitu, ale jdeme dobrým směrem.

  • Slyší lidé na to, že klinika patří Šárce Strachové?

Nadpoloviční většina nevidí souvislosti. Chodí sem, protože jim to někdo doporučil, protože máme dobré reference. Část lidí se sem dostala přes moje jméno, oslovilo je to, protože mi fandili v lyžování.

  • Jak se vám daří skloubit mateřství s prací?

Složitě, ale jde to. Spousta věcí se dá dělat z domova. Do práce se snažím dojíždět jednou dvakrát týdně.

  • Sportujete hodně? Připomíná vám tělo, že jste byla vrcholová sportovkyně?

Moje tělo bylo tak strašně unavené, že jsem spadla z role vrcholové sportovkyně rovnou na gauč, úplně jsem vypnula. Pak jsem otěhotněla a nic jsem nepřeháněla. Svým klientům říkám, že si člověk musí najít na sebe čas – stačí deset patnáct minut, ovšem sama na sobě vidím, jak je to těžké. Ale už se do toho zase dostávám, jezdím s kočárkem na bruslích, občas si jdu zaběhat nebo zacvičit, v zimě jsme byli lyžovat, taky na skialpech. Jen v tom nemám žádný systém, chybí mi pravidelnost.

  • Jak si užíváte rekreační lyžování?

Je to moc hezké. Mám jiné boty, jiné lyže, nemám stres, jaké bude počasí, jestli to bude tvrdé, jestli jsem unavená, jak zajedu závod, kam mi jdou kolena. Jen si vyjedu nahoru a užívám si cestu dolů. Nikdy předtím jsem to nezažila. Odmala jsem lyžovala v drilu.

  • Udělala by vám Ema radost, kdyby se chtěla lyžování věnovat?

S manželem sport milujeme, budeme se jí snažit dát základy k co nejvíce sportům. Nemám ale ambici z ní dělat vrcholovou lyžařku. Budu radši, když si vybere něco jiného. Lyžování je krásný, ale velmi náročný a hlavně nebezpečný sport.

  • Uvědomovala jste si to nebezpečí?

Uvědomovala, ale nijak mi to nenarušovalo trénink. Je jasné, že každá máma musí mít husí kůži, když vidí syna, jak jede Hahnenkamm v Kitzbühelu, kde se najíždí na skok 130kilometrovou rychlostí a pak letí 80 metrů. Pamatuji si, jak se naše máma o bráchu bála. I ve slalomu a obřáku dochází k těžkým pádům. Jasně, můžete se zranit i na beach volejbalu, ale lyžování je extrémní. V létě se harcujete někam do Jižní Ameriky, vezete s sebou spoustu lyží, čtrnáct dní tam prší a vy stejně musíte každé ráno na sjezdovku. Vynaložené úsilí a efektivita jsou ve velkém nepoměru.

  • Loni jsem dělala rozhovor s Manuelou Mölggovou, moc hezky o vás mluvila. Jste ve spojení i s dalšími lyžařkami?

Občas si napíšeme s Tinou Mazeovou, sdílely jsme spolu těhotenské zážitky i to, jak se ženě změní život, když se narodí dítě. Jsem v kontaktu i s Veronikou Velez Zuzulovou, která má chlapečka, nebo s Fridou Hansdotterovou. Moc prima jsou Italky: třeba právě Manuela Mölggová a Denise Karbonová, to jsou úžasné holky.

  • Je rozdíl mezi jednotlivými týmy a jejich vztahem k ostatním?

Každý tým má trochu jinou energii. S Italy jsme si moc rozuměli, jsou otevření a přátelští. Třeba Švédky jsou také fajn, ale zůstávají spolu a všechny věci si drží uvnitř kolektivu. V německém týmu panovala nevraživost, u Rakušanů to bylo dost vyhrocené. Sice se tvářili jako tým, navenek pracovali jako tým, ale byla tam spousta individualit. Trénují společně, avšak hodně závodníků má ještě další trenéry. Kupodivu obecně panují často horší vztahy mezi trenéry než mezi závodníky.

  • No jo, Rakušané…

Tam je to národní sport číslo 1. Tlak na lyžaře je obrovský, jsou hodně sledovaní a po konci kariéry se stávají celebritami.

  • Kde máte vystavené medaile?

Medaile mám schované, ale na speciální držáky jsem si vystavila šest helem, které jsem nasbírala během kariéry. Každá z nich má jiný design.

  • Lyžaři „v důchodu“ s oblibou pořádají lyžařské kempy, vás to neláká?

Nezkoušela jsem to, nedovedu si to představit. Když totiž něco dělám, dělám to naplno. Neumím dělat věci napůl. A organizovat lyžařské kempy bych teď rozhodně nezvládla. Občas si jdu s někým zalyžovat v rámci seminářů, na které jsem zvaná.

  • O čem přednášíte?

O kariéře. O comebacku a o tom, kam mě to celé posunulo, co mi to ukázalo, co jsem se všechno naučila. Také o celostním přístupu k našemu zdraví.

  • Na co jste přišla?

Lyžování mě hodně zformovalo. Držel mě u něj hlavně pocit, že se ještě musím něco naučit a že to potom zužitkuji. V poslední třetině kariéry jsem to nedělala prioritně proto, abych vyhrála závod nebo medaili na olympiádě. Díky všemu, co jsem se naučila a vyzkoušela sama na sobě, vím, jak bychom měli přistupovat ke svému zdraví, abychom byli co nejvíce spokojení a dokázali si užívat života. Proto také vznikla klinika Vo2max.

Ale nejdříve jsem musela udělat spoustu práce sama na sobě: oprostit se od vlivů okolí, od toho, co mě svazovalo, jako třeba výchova, společnost. Hodně jsem se dozvěděla sama o sobě, vyřešila jsem si spoustu věcí z období dětství. Věřím, že i díky tomu jsem dobrá máma pro svou dceru.

  • Říkáte: oprostit se od vlivů okolí. Jaký je nyní váš vztah s otcem? Soudní spory už skončily?

Všechny soudní procesy jsou uzavřené, s otcem ale nejsem v kontaktu. Každý si jdeme svou vlastní cestou a myslím si, že je to tak v pořádku. Já jsem šťastná a spokojená, to samé přeji otci.

  • Poblahopřál vám k narození dcery?

Ne. Kromě pár setkání u soudu nebo u mediátorů jsme spolu nemluvili dobrých osm let.

  • Věříte, že se to někdy změní?

Nedokážu si to představit.

  • Trápí vás to?

Oběma rodičům jsem vděčná za to, že zde, na tomto světě, mohu být. Vztah s otcem byl velmi těžký a složitý, nejtěžší na něm bylo se osamostatnit, a tedy odejít. K odchodu jsem sbírala odvahu několik let. Udělat první krok novým směrem bylo nesmírně těžké, ohromnou oporou mi v té době byl můj současný manžel. S bratrem, stejně jako s otcem nejsem v kontaktu.

Poté, co mě táta nekontaktoval, ani když jsem byla ve vážném stavu v nemocnici po operaci hypofýzy, jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když si půjdeme každý svou cestou. Za vše, co jsem prožila a zažila, jsem velmi vděčná, nic bych neměnila. Jen díky tomu všemu mohu být tak spokojená a šťastná jako právě jsem.

  • Otec měl také část vašich medailí. Už je máte zpět?

Požádali jsme lyžařskou federaci, aby nám nechala udělat duplikáty – z Val d’Isère, Santa Cateriny a z Åre. Nemám sice medaile vystavené, ale také jsou pro mě důležité. Když je vezmu do ruky, vybaví se mi konkrétní vzpomínky, každá má svou energii. Některým závodníkům na nich však nezáleží. Když Felix Neureuther zajel na mistrovství světa v Beaver Creeku v roce 2015 stříbro, říkal, že medaili naposledy viděl na party po závodě. Lukáš Pollert tu olympijskou prodal. Pro mě jsou hezkou vzpomínkou na určité období mé kariéry.

Po delší době jsem vzala své medaile na procházku a do kavárny 🙂 After quite a long time I took my medals for a walk :-)#memories

Zveřejnil(a) Šárka Strachová dne Pondělí 11. listopadu 2019

  • Na vaší klinice je možné využít i psychoterapii. Využívala jste ji i vy během sportovní kariéry?

Poté, co jsem se rozešla s otcem, jsem s psychoterapeutkou pracovala průběžně, dnes u mě externě pracuje. Spousta sportovců chodí na konzultace ke sportovním psychologům, já jsem ale řešila své osobní problémy a věděla jsem, že když je vyřeším, budu v pohodě a projeví se to i ve sportu.

  • Jak dnes vidíte české lyžování? Máme nové talenty?

Nesleduji žákovské kategorie, ale vím, že například bratr má ve své lyžařské akademii mladé talentované závodníky. Gabriela Capová měla loni skvělou sezonu, mají dobrý tým a pracují na tom, aby se posouvali dál. Martina Dubovská se také může zlepšovat, Kryštof Krýzl pořád bojuje. Bude ale hodně těžké, aby někdo z nich jezdil stabilně do desítky. Uvidíme.

  • Co říkáte úspěchu Ester Ledecké na olympiádě? Čím si to vysvětlujete?

To je na lyžování nejkrásnější. Na olympijských hrách a často i na mistrovství světa se stává, že se aspoň jeden nefavorit dostane hodně nahoru. Je to olympiáda, favorité chtějí uspět, je na ně hodně tlaku. Jsou závodníci, kteří mají ráno stažený krk, žaludek, někteří i zvracejí. Ester jela výborně, měla výborný materiál, trať jí sedla. Ohromnou roli sehrála psychika, ona si lyžování užívá. Splnil se jí sen, že na olympijských hrách bude startovat jak na snowboardu, tak na sjezdovkách, a výsledek byl neuvěřitelný.

Na olympiádě musí všechno sednout – počasí, sníh, trať. V Koreji byl velmi specifický, hodně přemrzlý, umělý sníh, což jsem třeba já měla vždy ráda. Na něm bylo potřeba jezdit s citem. Ester jela na vyřazených lyžích Mikaely Shiffrinové a Mikaela nemá nikdy špatné lyže. Ve Světovém poháru jsou holky, které jezdí jenom rychlostní disciplíny, vše tomu podřizují a najednou přijde Ester ze snowboardu a je rychlejší. To pro ně musí být dost frustrující. 

  • Věříte, že Ester může dlouhodobě jezdit světovou desítku?

Určitě. Ale on je ještě rozdíl desítka a top tři. Chtělo by to, aby se lyžování ještě více věnovala, víc se vyjezdila a hlavně jí musíme držet palce, aby se nezranila. Přece jen nemá tolik zkušeností jako na snowboardu.

  • Vás nikdy sjezd nelákal?

Jezdila jsem hodně kombinace, proto jsem trénovala i sjezdy, ale necítila jsem v tom potenciál.

  • Mají to ženy ve Světovém poháru těžší než muži?

Nemyslím si.

  • Jak to, že jsme vás loni neviděli na Světovém poháru ve Špindlerově Mlýně?

Nikdo o to neprojevil zájem. Nakonec mi volali týden před zahájením, zda bych nepřijela, ale Emička byla malá a už jsme měli jiný program. Kdyby mě někdo oslovil, že tam mám udělat akci nebo předávat ceny, přijela bych ráda. V té době jsem byla hodně ponořená do role maminky, tak mě to ani nemrzelo.

  • Plánujete pro Emu sourozence?

Má už tři, můj muž má tři děti z prvního manželství: pětadvacetiletá dvojčata a pak třináctiletého syna, ten se s Emičkou vyřádí. Dalšího sourozence zatím neplánujeme. Jsem ráda, že veškerý čas a energii mohu investovat do ní.

  • V roce 2012 jste podstoupila těžkou operaci nezhoubného nádoru mozku. Jak se cítíte?

Dobře. Extrémní zátěž spojená se sportem skončila, vysadila jsem léky. Jednou za rok až dva chodím na magnetickou rezonanci hlavy.

Jaká je Šárka Strachová

Někdy se to tak stane, že rozhovor plyne, aniž by se novinář díval na připravené otázky. Rozhovor s čtyřiatřicetiletou Šárkou Strachovou, rozenou Záhrobskou, byl přesně takový. Mezi námi běhala její dcera Ema, které jsme podávaly míčky, a Šárka odpovídala velmi otevřeně a přátelsky.

Jedna z nejslavnějších českých lyžařek ukončila kariéru před třemi lety, specializovala se na slalom, v němž se stala mistryní světa na šampionátu v Åre 2007. Na mistrovstvích světa získala celkem čtyři medaile. Na zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru dojela ve slalomu na třetím místě a vybojovala tak první českou olympijskou medaili ze sjezdového lyžování po šestadvaceti letech.

Připravila: Michaela Bučková, foto: Jakub Frey

(Visited 29 599 times, 20 visits today)