Tomáš Kraus: Poznávám, že i lyžování vzhůru do kopce mne může bavit

Tomáš Kraus: Poznávám, že i lyžování vzhůru do kopce mne může bavit

Zdroj: Snow Nomads

Tomáš Kraus je čtyřnásobným vítězem Světového poháru ve skikrosu a dvojnásobným skikrosovým mistrem světa (2005 a 2007). 45letý sportovec musel ukončit kariéru po těžkém pádu v Arose v roce 2015 a dnes je velkým fandou skitouringu a jízdy v terénu.

Spoluvlastní agenturu Snow Nomads, která vozí nadšence lyžovat například na Island nebo norské Lofoty a zastupuje také naší nejlepší snowboardistku Evu Samkovou. My jsme se s ním bavili hlavně o stále populárnějším skitouringu. A protože se známe už léta, zvolili jsme výjimečně tykání.

  • Jak jsi zvládl přechod ze závodní kariéry do „civilu“. Někdy s tím dobří sportovci mají problém…

Nebylo to nijak drastické, protože jsem závodil dlouho a to zranění bylo opravdu těžké. Ještě jsem se pak připravoval asi půl roku a zkusil se dostat znovu do formy, ale už to nešlo. Jisté následky mám dodnes, takže konec kariéry tak nějak přirozeně vyplynul.

  • Teď máš svůj projekt – Snow Nomads. Co to je?

Je to napůl cestovka, kterou mám s Jirkou Tichým, jezdíme s klienty lyžovat na Island, na Lofoty… Je to dobrý doplněk k tomu, jak pomáháme Evě Samkové a dalším sportovcům, a docela dobře se to propojuje.

  • Jak tě baví managování sportovců?

Není to můj životní cíl, ale díky zkušenostem, co mám, můžu pomoc. Za ta léta už znám taky hodně lidí, kteří se s námi můžou podílet na růstu sportovců. Nejvíc mne baví to propojování a hledání nových cest.

  • Jak ti to vlastně s Evou jde?

Myslím, že docela dobře, že je to takový mix, který má výhodu v tom, že nejsme velká agentura, takže si můžeme dovolit osobní přístup a tím pádem nemáme ani moc vysoké náklady.

  • Jak ses seznámil se skitouringem? Jak to začalo?

Víc a víc lidí z mého okolí ho začalo mít jako koníček, nebo je dokonce tak pohltil, že se stal jejich hlavní outdoorovou náplní. Postupně jsem zjistil, že nemá pouze onu extrémní podobu, kdy se vyběhne s nejlehčí výbavou nahoru a dolů je to spíš utrpení než zábava. Že se dá chodit i na freeridových lyžích a dolů sjíždět pohodlně. Tak jsem si před několika lety pořídil první lyže. A od té doby poznávám, že i cesta nahoru může být něčím, kvůli čemu to děláš rád.

  • Kde jsi to zkusil poprvé, pamatuješ si to ještě?

Úplně jasně, ve Špindlu a bylo to mé první seznámení s tímto sportem. Vyšel jsem dvakrát za sebou červenou. Nandal jsem pásy, vyběhl jsem to nahoru, ze začátku jsem se trochu zbytečně potil, pak jsem chytil rytmus, a když jsem sjel dolů, tak jsem si řekl, že to dám ještě jednou. Tehdy jsem neměl vůbec žádné zkušenosti, kudy chodit, neměl jsem nikoho k sobě, kdo by mi řekl – pojď, půjdeme tudy. Tak jsem to zkusil a od té doby se snažím.

Zdroj: Snow Nomads

Ale pro úplnou přesnost, jak jsem se k tomu dostal, pomohl mi i heliskiing. Byl jsem i na Aljašce, na Islandu… Ale vidíš zároveň současný trend. Že heliskiing je samozřejmě fajn, ale v menším si to freeridové ježdění můžeš užít i tehdy, když si kopec vylezeš sám. A brzy jsem zjistil, že mne baví i to chození nahoru. Ježdění v terénu samozřejmě taky, ono se to navzájem propojuje. Lezení do kopce na místě, kde je klid, nikoho tam nepotkáš a hory jsou krásné, to je silný zážitek, který spojuje obě záliby. Točili jsme s Evou dokument pro Českou televizi. Přijel jsem do Itálie, do San Martina di Castrozza, koukal na ty hory a říkal si, už jen tady být je úplně jiný zážitek, jiný způsob života. Ať už je to skialpinismus nebo freeride, tak člověk se přibližuje horám, kde je hezky.

  • Jaký materiál – lyže používáš?

Nemám žádnou superlehkou výbavu. Buď mám širší lyže do úplně hlubokého prašanu, nebo užší, které zvládnou i tvrdší sníh. Konkrétně používám Salomony Mountain 115 mm pod patou, ty jejich nejširší, a užší 95 mm.

  • Kde už jsi všude šlapal a jezdil?

Hodně v Rakousku, v Itálii, v Norsku na Lofotech, na Islandu, na Aljašce… Určitě jsou ale lidi, kteří jsou mnohem zcestovalejší.

  • Dostal jsi se někdy sám při tomto sportu do nějakých problémů?

Jednou se mi stalo, že jsem na Stubai vyhledával co nejlepší terén, bylo už odpoledne a tepleji. Tak jsem šel na tu nejsevernější část, nejprudší, kam nesvítilo slunce, a sjel jsem si několik úžasných oblouků. Bylo to kousek od vleku, řekněme 80 metrů od poslední stopy. Sjel jsem pod kopec a tam už čekal chlapík a říká mi: „Hele, tady před dvěma lety spadla taková lavina, že v ní člověk ležel v hloubce 12 metrů.“

  • Co bys doporučil začátečníkům? Jaká jsou tvá pravidla bezpečnosti?

Moc doporučuji lidem, aby si udržovali dobrou kondici. Když nastoupí na svah, aby se cítili dobře. To hrozně pomáhá i proti případným zraněním. Na druhé straně i člověk bez kondice může jít šlapat nějakou velmi jednoduchou trasu a částečně si to dobrodružství užít taky.

Ale jakmile začneš chodit, tak chceš dál, výš, těžší terény a tam potom velice brzy odejde jemná motorika. Pak přestanou fungovat věci, na něž je člověk zvyklý. Ať už při výstupu, šlápneš si třeba na lyži nebo můžeš někam spadnout. Stačí, aby ses ocitl v nějaké, jak říkáme, „no-exit“ zóně, kde jedeš sice jen dva tři oblouky, ale je pod tebou útes. Ty musíš kousek popojet, aby ses dostal zase do terénu, kterým pojedeš dál. Tak tam, když se něco stane, a to se může stát právě tou absencí jemné motoriky z únavy, tak to může být fatální.

Proto je důležité i postupně zvyšovat zátěž a náročnost, nepřeceňovat síly.

Každý by měl mít dobrý, bezpečný materiál – lyže, vázání, boty, ale i airbag, který už dnes není snad něčím, čím by se člověk finančně zničil. Samozřejmě i základní bezpečnostní výbavu – pípák, lavinovou sondu, lopatu.

  • A taky s tím umět zacházet…

Jasně, je dobré si všechno vyzkoušet na nějakém kurzu, nechat se třeba i zahrabat, to je opravdu divný pocit. A pak si to vždy po nějaké pauze oživit. Třeba opět na začátku sezony, aby si člověk znovu uvědomil, co a jak má přesně dělat. Spousta lidí třeba neví, že když se vyhrabává zasypaný člověk, musí se na to jít z boku, a ne shora. Říká se, že když jdeš shora, tak se k zasypanému dostaneš mnohonásobně později. A vytvořit si také rychlý i efektivní systém odhrabávání.

A konečně nechodit nikdy sám, ale pokud možno s průvodcem. Já osobně doporučuji využívat lokální průvodce, kteří to dané místo dobře znají. Tím se navíc často dostaneš i na místa, která jsou lepší na ježdění, protože on to perfektně zná.

Připravil: Petr Pravda

(Visited 141 times, 1 visits today)