Bouře ve Světovém poháru kolem paralelních závodů

Bouře ve Světovém poháru kolem paralelních závodů

Letošní paralelní závody sjezdařů vyvolaly dramatickou diskusi a odpor mnoha závodníků i odborníků. Neregulérní, nedůstojné, hlavní roli nehraje umění, ale faktor štěstí. Navíc i nebezpečné. Takové jsou hlasy kritiků, mezi nimiž jsou hvězdy jako Alexis Pinturault nebo bývalý elitní slalomář Felix Neureuther.

Kontroverze vzrůstaly v průběhu sezony a naplno propukly při ženském závodě v lednu v Sestriere a hlavně nyní v Chamonix. Pinturault napsal na sítích, že se cítil, jako by ho podvedli a udělali z něj pěšáka pro nějakou show. Zeptal se FIS, kdy začne konečně naslouchat sportovcům. Ke kritice se přidal zástupce závodníků ve FIS švýcarský slalomář Daniel Yule, Italové Luca de Aliprandini a Matteo Marsaglia, Američan Ted Ligety a jeho trenér Forest Carey, bývalý sjezdař, dnes manažer Schiffrinové, Kylian Albrecht i komentátoři z NBC, Eurosportu a dalších medií.

Asi nejostřejší byl jeden z nejpovolanějších, bývalý vynikající německý slalomář Felix Neureuther, dnes expert stanice ARD. „To, že jde o součást Světového poháru, je největší nesmysl. S lyžařským sportem to nemá nic společného. Musí to pryč,“ řekl rakouskému deníku Kronen-Zeitung.

Vyhrávají outsideři

Paralelní závody začaly být v této sezoně natolik specifické, že v nich přestávají hrát prim nejlepší jezdci. Koncem roku v Alta Badii vyhrál Nor Rasmus Windingstad (v letošní sezoně v GS nejlépe 7. a 14.). Totální zmatení přineslo pak mezi ženami Sestriere – vyhrála Francouzka Clara Direzová (letos v GS nejlépe 7.), druhá byla prakticky neznámá Italka Elisa Moerzingerová (ve WC buď nedojela nebo se nekvalifikovala). V Chamonix to pokračovalo – vyhrál sice ještě docela slušný slalomář Švýcar Loic Meillard, ale za ním už byli outsideři, jeho krajan Thomas Tumler (letos v obřáku nejlépe 22.) a Němec Alexander Schmid (v GS nejlépe 13).

V čem je problém? Paralelní závody jsou samy o sobě specifické a vyžadují specifický závodnický fortel a pevnou psychiku. Trať je krátká, branky jsou postaveny někde mezi obřím a speciálním slalomem, jezdci jedou společně proti sobě a několikrát za sebou. Navíc pro atraktivitu musejí překonávat i často nebezpečné skoky.

Není to spravedlivé

Hlavně se však ukazuje, že nový formát není spravedlivý. Paralelní tratě nejsou stejně rychlé, vždy je jedna pomalejší. Teď v Chamonix to bylo flagrantní – modrá byla rychlejší a bezpečnější, červená pomalá a nebezpečná. Všechny předchozí nedokonalosti závodů pak dorazila novinka. Pravidlo, že lyžaři musejí v závěrečných kolech losovat, ve které pojedou trati. Dříve to bylo jinak, kdo měl rychlejší čas v kvalifikaci, ten měl možnost volby.

Zcela spravedlivé by bylo, kdyby v semifinále a finále dvojice jely dvakrát a trať si vystřídaly. Ale tak to není. Pro urychlení se jede jen jednou, takže jeden závodník má kvůli losování výhodu, druhý smůlu. Přiznal to i poslední vítěz Loic Meillard. „Měl jsem štěstí, protože jsem jel vždy v modré trati a zdálo se, že to bylo o něco rychlejší,“ řekl. Komentátoři NBC to s nadsázkou přirovnali k losování, kdo dostane pilulku s jedem nebo si vytáhne zlomené stéblo.

V Chamonix navíc Američan Tommy Ford, který jako první prolomil prokletí červené trati, nakonec v semifinále na nebezpečném skoku upadl a málem smetl soupeře. „Po závodě jsem byl velmi kritický, ale pokud jde o bezpečnost, nemůžeme si dělat legraci,” komentoval to italský závodník Aliprandini. „Jsme tu pro lyžování, ne pro skoky, pro ně jsou jiné disciplíny.”

Zastavení soutěží nepřichází v úvahu

FIS zatím oficiálně nereagovala, ale možnost, že by od paralelních disciplín zcela ustoupila, se rovná nule. Sledovanost alpských závodů v televizích klesá a všichni jsou nuceni soutěž zatraktivňovat. Do konce sezony tak pojedou ženy ještě paralelní slalom ve švédském Are. A všichni, ženy i muži, na závěr seriálu týmový závod v Cortině d´Ampezzo.

Diplomaticky a rozumně se vyjádřila k celé věci americká hvězda Mikaela Schiffrinová: „Je to pořád nové a je hodně věcí, které se musí vylepšovat. Ale je to zábava a lidé to rádi sledují.” Zdá se, že aspoň částečným řešením by mohla být úprava skoků a pak buď zavedení dvou jízd pro semifinále a finále nebo prostě možnost volby trati pro ty rychlejší.

Val Gardena 1975: Jak zastavit Stenmarka

Historie Světového poháru zná nemálo kontroverzí spojených právě s paralelními slalomy. Jeden z nejdiskutovanějších závodů se odehrál v březnu 1975 a ve hře byl Velký křišťálový glóbus. Souboj o celkové prvenství v prestižním seriálu byl onu zimu tak vyrovnaný, že dramatickou zápletku muselo rozkrýt až finálové klání v italské Val Gardeně, kde byl na pořadu paralelní slalom. A v něm změřili síly oba největší adepti na zisk trofeje – zkušený borec z Apeninského poloostrova Gustavo Thöni (opanoval SP v ročnících 1970-71, 1971-72, 1972-73) a nastupující fenomén, devatenáctiletý Švéd Ingemar Stenmark.

Domácí závodník měl cestu do finále rozhodně snažší, neboť jakmile v pavouku narazil na svého týmového kolegu, pokyn od šéftrenéra Maria Cotelliho zněl jasně: Thöni musí postoupit.

V samotném finále, mimochodem na totálně zmrzlé trati, čekalo na Stenmarka hotové peklo. Stál proti němu nejen odhodlaný soupeř, ale i padesátitisícový (!) fanatický dav, který neváhal na Seveřana házet sněhové koule. A to i během jeho jízdy. Ve 2. kole těsně před cílem, když to vypadalo, že jede těsně před Thönim, Stenmark upadnul a bylo rozhodnuto. Thöni se stal počtvrté majitelem Velkého křišťálového glóbu.

(Visited 140 times, 1 visits today)