Golf Club Líšnice. Hřiště s bohatou historií i duší

Golf Club Líšnice. Hřiště s bohatou historií i duší

V případě zrodu golfového hřiště v Líšnici je třeba listovat hodně zpět do historie. Tahle devítka patří společně s proslulými Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary k nejstarším hřištím na území Česka. Několik zapálených golfových průkopníků nejprve začalo zkoušet golf na pozemcích strýce jednoho z nich, klíčovým krokem bylo uzavření pachtovní smlouvy na lokalitu poblíž obce Líšnice, a tak mohl v roce 1928 vzniknout i golfový klub a na pastvině připomínající svým charakterem skotskou náhorní plošinu se začít hrát golf.

Už za první republiky se golfové hřiště v Líšnici stalo významným sportovním centrem. I díky nové klubovně, která jen s malými úpravami stojí dodnes. A nic neztratila ze své přitažlivosti a útulnosti. Právě v Líšnici působil i v té době jeden z nejlepších golfistů, legendární Hanno Tonder. Není proto divu, že na tomhle hřišti na vás dýchne historie.

Hřiště se během let měnilo, ale i tak si až do současnosti uchovalo svůj původní ráz. Stále tak trochu připomíná skotský links. Moc vzrostlých stromů tady nenajdete, spíš jen keře a velice často tady vstupuje do hry i vítr. Nejprve se hrálo na obecních loukách systémem „cik cak“, protože jamky se křižovaly. Až od sedmdesátých let se začalo hřiště upravovat a konečnou, a také zároveň současnou podobu, získalo až v roce 1998 po otevření jamek tři a čtyři.

Hřiště přežilo i golfovou dobu temna v padesátých letech minulého století, veškeré ústrky i hrozbu, že tohle hřiště zmizí z české golfové mapy. Nestalo se. Naštěstí, a tak může přinášet radost dalším a dalším generacím golfistů.

Zásadně se ale měnila i kvalita hřiště. Zatímco v minulosti měla Líšnice především v období sucha pověst vyprahlého hřiště s tvrdými a vysušenými fairwayemi, to už dnes také neplatí. Nejprve se začaly zavlažovat odpaliště a greeny, dnes je zavlažováno kompletně celé hřiště. A tahle změna je doslova nepřehlédnutelná. Rekonstrukcí prošel i driving v těsné blízkosti areálu, vlastně jen přes místní silnici.

Jen klubovna si udržela ten jedinečný půvab. Posedět si v klubovně, dát si dobrou kávu a něco na zub, většinou z domácí výroby, nebo ještě lépe usadit se na terase a kochat se výhledem na hřiště a nasávat atmosféru mnoha desetiletí existence klubu a hřiště, to stojí za to. Proč? Protože tahle devítijamková česká klasika, která už má za sebou devět dekád, rozhodně na pokročilý důchodový věk nevypadá. Naopak, každý rok mládne a vzkvétá.

Co vás na hřišti čeká…

Rozhodně tady nebudete polykat žádné extrémní dálky, hřiště, resp. jamky rozhodně nepatří samo o sobě k nejdelším, ale vlastně celý areál s devíti jamkami je tak nějak natěsno poskládaný. K typickým znakům hřiště patří i malé greeny a fairwaye, které nikdy neprošly nijak zásadními terénními úpravami. Držet se na nich se vyplatí, protože na většinu nepřesných ran tady číhá řada pastí. Nejčastější jsou outy, které se vyskytují skoro na většině jamek.

Mnohem víc než délkové metry potřebujete v Líšnici přesnost a dobře zvolenou strategii. To proto, že fairwaye se neřadí k těm nejširším a greeny naopak patří mezi ty menší. Proto je někdy docela problém míček na greenu udržet.

Počítat musíte i s dalšími překážkami – řadou bunkerů, mezi nimiž je králem ten o greenu jamky číslo 4, čtyřparového doglegu. Svou hloubkou si v ničem nezadá s proslulými a obávanými skotskými písečnými pastmi. A také s vodou, třeba rybníčkem ve finiši závěrečné devítky.

A nejsou to pasti a pastičky na tomhle hřišti jediné. Je třeba přidat i husté keře nebo stromy, které oddělují na několik jamkách fairwaye. Pořád tu ale budete mít příjemný pocit. Přes všechny nástrahy je totiž líšnická devítka především neobyčejně přívětivým místem pro všechny kategorie hráčů – výkonnostní i věkové.

Signature hole:

Najít jednu jedinou a vyloženě „krasavici“ mezi líšnickými jamkami jde docela těžko. To proto, že každá jamka je jiná. Vybízí k různým strategiím a cestám ke kýženému skórování. Leckdy se ale taková snaha lehce změní ve ztráty. Ale přesto vybereme dvě jamky – hned tu úvodní a k ní přidáme závěrečnou. To proto, že obě nabízejí prakticky vše, co lze v Líšnici potkat a zažít.

Jamka č. 1, par 4:

Jednička je na rozehrání vlastně ideální – nijak dlouhý čtyřpar jen lehce se točící doleva a stoupající vzhůru, široká fairway. Pravda, na levé i pravé straně lemují jamku stromy, které mohou míček po nepřesných ranách poslat úplně někam jinam, než bylo úmyslem a přáním hráče. Není tady ani třeba brát driver, stačí si přihrát železem nebo hybridem. Pozor ale na druhou ránu – kolem greenu jsou bunkery a navíc vyvýšený green není nijak velký, takže ho lze docela snadno přestřelit. Ale když na něm zůstanete, maximálně dva putty by měly vždy stačit.

Jamka č. 9, par 4:

Na téhle jamce platí být dlouhý, ale především být přesný. Proto je někdy lepší nějaký ten metr ubrat a snažit trefit to správné místo. Tím je pravá strana fairwaye. Ale pozor, jen trochu víc vpravo už číhají stromy a keře. Ráně, která skončí zase víc vlevo, stojí v cestě rybníček před greenem, navíc obrostlý stromy. Při druhé ráně je důležité mířit přesně, protože kolem greenu hrozí out. A navíc už budete pod „dohledem“ těch, kteří už dohráli a odpočívají na nedaleké terase.

Víte, že…

  • … o golfovém hřišti psaly už v říjnu 1931 Národní listy jako o hřišti, které je jen patnáct kilometrů za Prahou, je sice skromné, ale svým rázem připomíná téměř skotský links.
  • … první velké utkání se na hřišti odehrálo v roce 1932. Tehdy se podruhé utkaly Golfový klub Líšnice s Golf Clubem Praha. První souboj se odehrál o rok dřív na hřišti v Motole.
  • … první dřevěná klubovna byla postavena v roce 1933 a po několika stavebních úpravách slouží dodnes.
  • … první písečný bunker byl dokončen a uveden do provozu v červnu 1935, zatímco na další bunkery na hřišti se muselo počkat až do začátku osmdesátých let.
  • … jednotlivé jamky mají svá jména. I z nich je historie hřiště patrná. Od první jamky, která se jmenuje Zakladatelů, přes Haškovcovu, Mecenášů, Primátorskou až po závěrečnou Emigrantů.

O hřišti:

Par 35/70

Délka hřiště: 2 495/4 990 m (žlutá), 2 170/4 340 m (červená)

Rok otevření: 1928

Očima hráče Marka Nového:

Hřiště v Líšnici je pro mě spojené s mnoha vzpomínkami. Právě na něm jsem udělal zelenou kartu. Měl jsem splněno po třech jamkách, na kterých jsem nasbíral potřebných devět bodů, ale na prvním odpališti se mi pěkně klepaly ruce. Za Líšnici jsem později také hrál extraligu a měli jsme skvělý tým a výbornou partu. Povedlo se mi tady i vyhrát jamkovku i mistrovství na rány. Tohle hřiště je hravé, dá se tu zahrát spousta „berdíků“, ale také poztrácet dost ran, protože greeny jsou malé a občas hlídané hodně hlubokými bunkery. Zvolit tu správnou taktiku a rány, to je tady klíčové. Je to takový mini links kousek od Prahy.

Očima architekta Libora Jiráska

Uf, uf… Srdeční záležitost! Když jsem loni skončil na Českém hickory mistrovství třetí, měl jsem pocit návratu domů. Hrával jsem tu v létě, v zimě, a to opravdu často! Tady vznikla prakticky ověřená teorie, že ani na červeno natřený míč není vidět, je-li hloubka sněhu větší než 15 cm. A já si míčů vážím, nebo spíš mám takovou úchylku. Normální hráč si míč koupí a po odchodu z prodejny má míč nižší cenu, jako všechno. Ne tak já. Já míče miluju a nedokážu si je kupovat, musím je dostávat, protože pro mne hodnota míče koupí vzroste. Asi proto, že jsem začal hrát v době, kdy ztratit míč znamenalo jít plačky domů, protože jsem jiný neměl. A na Líšnici jsem hrával rád, protože tady jsem míče neztrácel. Opravdu krásné hřiště s duší.

(Visited 68 times, 1 visits today)