Kateřina Smutná: Chci ještě jednou vyhrát Vasák

Kateřina Smutná: Chci ještě jednou vyhrát Vasák

Kdybychom byli v Norsku nebo ve Švédsku, je Kateřina Smutná národní hrdinkou první kategorie a v popularitě o chlup překonává i Kateřinu Neumannovou. Vyhrála totiž Vasův běh. I tak je ale tato žena dnes nejlepší českou běžkařkou. Ve svých šestatřiceti letech vstupuje v barvách týmu Lukáše Bauera do dalšího roku nesmírně těžkého zápolení v běžeckých maratonech Visma Ski Classics jako jedna z hlavních favoritek.

Katko, jak jste byla spokojena s loňskou sezonou? Jedno 1., jedno 2., dvě 3. místa včetně Vasáku, bylo tam i pár 4. Celkově 3.

Popravdě jsem od minulé sezony čekala malinko víc, ale tím, že jsem od listopadu do ledna bojovala s bolestmi zad, zkrátka na víc nebylo. I když po roce se mi podařilo opět vyhrát závod, takže v tomto směru úspěšná určitě byla.

Jaké jsou cíle pro tuto sezonu? Chcete zaútočit na celkové první nebo druhé místo, může se to podařit?

Mým snem je ještě jednou vyhrát Vasův běh, ale tentokrát za ČR. Kolikátá můžu být v seriálu, je hlavně otázkou zdraví. Počítají se nekompromisně všechny závody, takže jedna neúčast a jsem z kola venku. A soupeřky jsou velmi silné.

Bude to vaše pátá nebo šestá sezona v maratonech. Jak se vám podařilo přebudovat organismus na tyto těžké disciplíny? Co musíte ještě zlepšit?

Vzhledem k tomu, že jsem hned první maratonskou sezonu 2015/2016 vyhrála, tak se mi to podařilo asi celkem dobře. Bude to moje už šestá sezona, nějak jsem změnu neřešila, tréninkových hodin za rok už posledních deset let absolvuji vlastně stejně, jen v jiném režimu. Psychicky jsem na tom dobře, dlouhé závody mi nevadí. Dřív jsem byla víc nervózní při sprintech na svěťácích nebo mistrovství světa a zimních olympijských hrách.

Jak probíhala letošní letní příprava? Jak jste na tom v porovnání s loňskem?

Natrénováno mám o trochu víc než minulý rok a i pocitově jsem na tom dobře. Malinko mne zas potrápila záda, tak snad je dám do zimy do pořádku. Byla jsem na konci srpna na třídenních závodech v Novém Městě, kde startovala celá česká reprezentace. Nejdelší závod měl asi 24 minut, překvapila jsem sebe i ostatní, jak jsem vlastně ještě dost rychlá.

Co všechno děláte a v jakém poměru – běh, kolečkové lyže, kolo, posilovna?

Na kole jezdím především na začátku přípravy, pak už jen občas pro sílu do nohou a zpestření tréninku. Hlavní náplní jsou kolečkové lyže s během, plus obecná síla (pouze s vlastním tělem a speciální posilování se strojem ercolina). Spousta lidí si myslí, že trénuji jen soupaž, ale tomu se věnuji speciálně jen ze 30 procent.

Zařadila jste nějaké nové prvky v tréninku, jaké?

Jednu sezonu jsme zkoušeli koloběžku, ale letos jsme všechno nechali ve starých kolejích.

Během závodní sezony jezdíte různé závody, různě dlouhé i různé profily. Co vám sedí nejvíc? Na těžké J50 jste byla letos druhá.

Mám tři nejoblíbenější závody – Marcialonga 70 kilometrů, La Diagonela 65 kilometrů a samozřejmě J50. Jizerská 50 je spíš srdcová záležitost, naproti tomu Marcialonga má daleko větší zvuk ve světě. Jsem ráda, že jsem všechny tyto tři maratony už dvakrát vyhrála a také téměř pokaždé jsem se umístila na stupních. Takže z toho je jasné, že mi sedí nejvíce tyto tři. Oproti tomu je závodem závodů Vasův běh. Podařil se mi ho vyhrát a dvakrát byla bronzová. Tenhle závod je největší, musíte mít den D, aby vše vyšlo. Je to 90 kilometrů, pokaždé maximální výzva.

Jak se mezi ženami bude dál vyvíjet jízda na hladkých lyžích? Je to stejné jako u mužů, nebo mají ženy nějaká specifika? Jste na některých závodech obecně rychlejší s voskem?

Podle mých zkušeností je vše dáno profilem trati a určitě i sněhovými podmínkami. My ženy máme výrazně menší sílu než muži, proto jedeme některé závody se stoupacím voskem. Těžko dnes říct, jestli to tak zůstane dál. Sama ale nevěřím, že půjde v budoucnu vyhrát v ženské kategorii všechny závody jen na hladkých lyžích.

Jak vám sedí soupaž, kterou se dnes jezdí mnoho závodů. Dá se to ještě zdokonalovat?

I já na sobě stále pracuji, sleduji nové trendy. Každý rok přijde někdo s něčím progresivnějším, většinou se ale jedná jen o drobné maličkosti v technice. Rozhodující je taky osobní přirozenost, tlačit se do větších změn může někdy vést naopak ke zpomalení.

Baví vás dnes maratony víc, než když jste jezdila dříve Světový pohár? V čem jsou rozdíly?

Svěťáky, MS a ZOH jsou pod tlakem ze strany svazů, často za mne rozhodoval někdo jiný, který závod musím jet. Hodnocení někdy dělají lidi, kteří sami nikdy nezávodili. Když se daří, je vše OK, ale když ne, šmahem z vás udělají turistu a pak i média sama víc závodníka sejmou, než vyzdvihnou. Přitom všichni až na pár výjimek v těch závodech nechají vše. Podle toho by se mělo hodnotit i psát, jde o sport, ne o politiku. Oproti tomu na maratonech jedu sama za sebe, svaz lyžařů mne nepodporuje, tudíž nemůže ovlivňovat má rozhodnutí. V seriálu Visma Ski Classics jsem profesionální sportovec asi tak jako nějaký podnikatel. A musím říci, že mezi laufaři obecně ve světě je i skvělá parta.

Jsou maratony jako cyklistika ve smyslu, že je třeba srazit váhu co nejníž?

Nemyslím. Já třeba váhu neřeším, vážím stejně už deset let a vím, že kdybych zhubla, nebudu mít sílu, protože člověk zhubne i na svalech. A zase naopak, když budu moc těžká, tlustá, neuvezu se do kopce.

Jak se během závodní sezony stravujete? Co jíte, na co si dáváte pozor?

Preferuji pestrou stravu, jím vlastně všechno kromě vepřového masa a řídím se pravidlem „velká zátěž = velké jídlo“, „malá zátěž = malé jídlo“.

Používáte nějaké triky, například sacharidovou superkompenzaci, kyslíkový stan atd.?

Před závodem držím takovou malou sacharidovou dietu. Žádné další triky nemám, ale radím se s odborníky, kterým věřím. Hlavně se snažím zůstat zdravá, protože to je základ výkonu.

Kolik nalyžujete za rok kilometrů?

Dejme tomu tři tisíce, někomu se to může zdát moc, jinému málo. Spíš ale počítám vše na hodiny. Takže jdu na trénink a vím, že musím jet tři hodiny a je jedno, kolik to bude kilometrů.

Kolik máte párů závodních lyží a jaké? Stane se, že jedete klasický závod i na skejtech, protože jsou rychlejší?

Kolik mám lyží? To vlastně ani nevím, ví to můj trenér a servisman. No tak dobře, kolem padesáti párů. Určitě dost, abych mohla vyrazit na jakémkoliv sněhu. Jinak vím že jsem zatím žádný klasický závod na skejtech nejela, v testech mi vychází vždy lépe klasika nebo klasika na soupaž. Právě na těch jsem vyhrála i Vasák, jsou označeny DP. Teď se vyrábí na formě ze skejtových lyží, takže možná se to změní.

Jaké jsou vztahy mezi závodnicemi ve Visma Ski Classics? Je to jiné než ve Světovém poháru? Jste kamarádky, stane se, že si jdete zatrénovat, sednout po závodech do restaurace?

Většinou spolu více drží seveřanky, ty jdou spolu klidně na lehký trénink. Ale já necítím nikdy nějakou nesympatii, naopak. Bohužel nemluvím dobře anglicky a ony zase třeba ne tak německy, kde jsem silnější. Po závodech je ale vždy pěkná atmosféra, nikdo tam ze sebe nedělá hvězdu, všichni si váží, že ta obrovská dřina je za námi, a to nás spojuje.

Jak se vám líbí v Lukášově týmu?

Lukáš je bývalý vynikající závodník, ještě nedávno byl druhý na MS. Je velmi schopný i jako manažer týmu. Když přijdou nějaké problémy, snaží se je hned řešit, nic neodkládá. Tým funguje, myslím, pět let, já s ním jdu do třetí sezony. Kdyby to nefungovalo, nebyla bych tam.

V kolotoči světových závodů jste 17 let, jak dlouho chcete ještě závodit, už přemýšlíte o konci kariéry?

Konec se určitě blíží, je mi 36 let, takže přiměřeně mladá. (úsměv) Až si řeknu dost, už jim fakt nestačím, skončím. Taky bych chtěla porodit budoucího lyžaře či lyžařku. Ale zase na druhou stranu, věk se v laufech moc neřeší. Standa Řezáč byl loni v 45 letech šestý na Vasáku.

Jak se dnes s odstupem díváte na minulost, třeba na ten konflikt s Frühaufem, který vás následně dovedl k reprezentaci Rakouska? A jaké to vlastně bylo v Rakousku?

Asi to tak mělo být, osud to tak dal. V Rakousku jsem s trenérem a přítelem Radimem zakotvila na trvalo. Stále tam žijeme, líbí se nám tam, máme kolem krásné prostředí a i lidi jsou fajn. V reprezentaci Rakouska jsem byla deset let, osm let jsem byla rakouskou vojandou se vším všudy. I samopal jsem měla.

Krásná léta poznamenaly aféry rakouských sportovců kolem dopingu. V roce 2015 udělal Radim prohlášení – i v rakouském tisku – kterým jsme dali jasně najevo, že se distancujeme od určitých trenérů a jejich praktik a působení u rakouského svazu jsme ukončili. Následující rok jsme přešli pod český svaz, kde jsme ale pouze členy. Je trochu k zamyšlení, proč svaz lyžařů není ochoten vytvořit podporu pro nás laufaře, když vlastně děláme jednu z největších reklam českému lyžování ve světě. Jméno Standy Řezáče a možná i moje je v běžeckém světě na lyžích pojem, ale ze současných reprezentantů posledních let se nikdo do podvědomí zatím nedostal. Já jim přeji, aby to bylo co nejdřív. Všichni si přejeme na velkých závodech ve světě vidět naše barvy vysoko.

Co byste chtěla jednou dělat? Zůstat nějak u běžek?

Samozřejmě, běžky jsou můj osud, ale co a jak bude, je taky věc osudu. Určitě jsem připravená pomoci, doufám, že o to bude zájem. I když v tomto ohledu jsem i skeptická, český národ je v tom nějak zvláštní. Ale musím se pochlubit, že jsem od jara vzala pod křídlo jedno lyžařské mládě – mladou dorostenku, moc mě to motivuje a vím, že jí mám co dát.

Kolik vlastně umíte jazyků? Předpokládám, že určitě německy, anglicky… Norsky taky?

Německy dost dobře, anglicky se mi nechce hovořit ze strachu, že je to blbě, norsky asi pět slov, švédsky šest, finsky sedm. Jsem od přírody poměrně stydlivá, musím to buď umět super, nebo ze mě nikdo nedostane ani slovo.

Co vás baví, kdy nezávodíte, odpočíváte?

Teď ráda peču chleba a s tím mám obrovský úspěch. Taky koláče všeho druhu a bábovky, dobře mi dělá práce na zahradě. Trošku jsem taková puťka domácí. (úsměv) Prostě jak to jde, relaxuji všemi možnými způsoby.

  

Připravil: Petr Pravda foto: archiv Kateřiny Smutné

(Visited 55 times, 1 visits today)