Jak Monínec odolal testu Seržanta a Kapitána Ameriky

Jak Monínec odolal testu Seržanta a Kapitána Ameriky

Zdroj: zima.moninec.cz

Středočeské lyžařské středisko Monínec prošlo neobvyklou zatěžkávací zkouškou. Záměrně píšeme středisko – v této špatné zimě totiž 1,2 km dlouhou sjezdovkou, kvalitním umělým sněhem a slušnou dostupností konkuruje mnoha českým centrům na horách. Rozhodli jsme se, že ho tentokrát otestují děti – pozor naposledy píšeme děti, protože naši testéři si říkají Kapitán Amerika a Seržant a to na nějaké děti vůbec nevypadá.

Kapitán Amerika má 9 let, Seržant (druhé jméno si nevymyslel) 6 let, jako doprovod schválně nemají maminku, ale dědu, tedy Majora (druhé jméno nemá, neboť drží basu se Seržantem).

Monínec má tentokrát opravdu důvod se bát, protože Kapitán Amerika a Seržant se s ním nebudou párat a nic mu neodpustí. Očekává se, že budou frfňat, tvářit se napuchle, vztekat se i brečet a srovnávat české středisko s rakouskými konkurenty, kde už také lyžovali. Ke všemu letos stojí na lyžích poprvé.

Všechno začíná u auta na parkovišti. Major zjišťuje, že si testéři nezapomněli nic důležitějšího než lyžařské brýle. „Nevadí zkusíme to bez nich,“ tvrdí oba odvážně.

První zatěžkávací zkouška nastává v monínecké půjčovně. Naše dvojice potřebuje půjčit sjezdařské boty, musí si ale o ně sama říct a pak se sama obout. Mám 32, říká Seržant. Já 38, možná 39, ne tak asi 38… znejistí Kapitán Amerika. Chlapík v půjčovně má trpělivost, předává úplně nové červené lyžáky a pak ještě upravuje vázání. Všechno sedí, jde se na lanovku – to bude druhá zkouška.

Sedačka na nástupišti se blíží docela rychle a nezpomaluje. Kapitán nasedá sám, Seržantovi pomáhá Major, přichází náraz, ale všichni nakonec bezpečně sedí. Trojice se věnuje výhledům… „Támhle je tunel, pojedeme tunelem dědo… teda Majore!“ ožije Seržant. „Já chci taky,“ připojuje se Kapitán Amerika. Sjezdovka vypadá shora pěkně, upraveně, zdá se být i dostatečně široká. Hlavně je však i ve čtvrtek odpoledne málo zaplněná.

Vysedáme, třetí zkouška. „Pět, čtyři, tři, dva… teď!“ odpočítává posádka. Hrazda letí nahoru, trojice seskakuje, nikdo nepadá, i když se Seržantovi zkříží lyže.

Rozcvička a hledání skokánku

Nejdřív rozcvička. „Ruce od sebe, k sobě, od sebe, nahoru, dolu, teď šlapeme nohama, koleno nahoru, dřep!“ Kapitán se Seržantem se řehtají, ale už je tu zkouška číslo čtyři – první jízda v sezoně.

„Tak opatrně vojáci, pomalejší obloučky, zastavíme u prvního sloupu!“ „Rozkaz dědo, teda Majore,“ hlásí Kapitán Amerika, který vypadá v pohodě a opatrně vyráží dolů. Zato Seržantovi dochází humor. Nějak se nemůže rozjet, nožky jsou jak z olova. „Já chci maminku,“ začíná natahovat. „Maminka tu není, nebreč. Odpíchni se, rozjede se to samo. Seržante přece jsi sem přišel lyžovat a umíš to, tak pojeď!“ velí trochu znejistěle Major.

Seržant už brečí, ale šoupe lyžemi a konečně se rozjíždí. Zastávka u prvního sloupu, zdá se, že hlavní překážka je překonána. Ufff… „Vojáci, teď vyrazím první, vy pojedete za mnou a budeme dělat obloučky jako támhleta školka,“ diriguje už zase sebejistě Major.

Seržant se bleskově otrkává a začíná být přes jeden dva pády skoro lepší než starší Kapitán Amerika. Ten jezdí dost pomalu, moc opatrně a tváří se trochu napuchle. Je třeba s tím rychle něco udělat. Trénujeme delší a rychlejší obloučky. „Víc do kolen Kapitáne, vidíš že to jde!“

Blíží se tunel kousek před dojezdem a nálada se zlepšuje. „Jé, on je zavřenej,“ překvapeně však zjišťuje Kapitán Amerika. „Nevadí, najdeme si někde skokánek,“ napadá Majora. „Hurá skokánek,“ vykřikují oba a už se znovu těší nahoru. Od druhé jízdy navíc vlekaři zpomalují sedačku při nasedání, což posádka kvituje a mává jim.

Příští jízda bez zastávky

Je třeba vyzkoušet i kotvu. Kapitán jede bravurně, Majorovi se Seržantem to moc nejde, uprostřed kopce začnou zmatkovat a padají. Obchází se to ale bez breku, oba si slibují, že teď už přijde skokánek a budou jezdit jen sedačkou.

Skokánek objevují shora z lanovky někde v první polovině tratě. „Koukej, ten je hustej,“ komentuje Kapitán umění chlapečka, který na skokánku letí metr. Za pár minut to zkoušejí taky a daří se. Oba „letí“ několik decimetrů, ale připadá jim to jak dvacet metrů. „Viděls mě?“ Nálada stoupá a Kapitán Amerika nečekaně vyhlašuje, že příští jízdu zkusí všichni bez zastávky. „Co Seržante?“ „Jasně, můžeme už jet?“

Nálada je už super, oba lyžaře nerozteskní ani maminka, která se mezitím přijela podívat, jak jim to jde. „Kluci, možná to stihnete ještě dvakrát,“ navrhuje. „Mami, my nejsme kluci, tohle je Seržant a já jsem Kapitán Amerika.“ Na předposlední lanovce pak musí Major vyjmenovat všechny superhrdiny, které zná. Dává to s odřenýma ušima.

Na poslední lanovce přichází závěrečné hodnocení lyžovacího půldne. „Dobrý,“ hlásí Kapitán Amerika. „Sjezdovka dlouhá, bez boulí, málo lidí a prima skokánek.“ „Líbilo se mi, jak mi plácaly ty uši na helmě,“ zdůrazňuje Seržant. „Chybí tu něco?“ „No, mohla by tu být kabinka,“ říká Kapitán. „Ale nemusí, tohle stačí,“ hned dodává. Škoda toho tunelu, že byl zavřenej, upozorňuje Seržant. „A maj tu mít víc skokánků, aspoň tři. Jinak dobrý, kdy půjdeme zas?“

Monínec zatěžkávací zkoušku ustál

Jen jeden brek, jednou napuchlý obličej, tři, čtyři pády, jeden na kotvě. Větší chybou byl zavřený tunel, menší chybou, že na sjezdovce neměli víc skokánků (hned jsem stížnost předali slečně v pokladně). Jinak uši na helmě plácaly, sjezdovka byla dobře upravená a vydržela až do 16:00, kdy končí odpolední provoz.

Oba testéři si výrazně zlepšili styl a sami od sebe začali jezdit nonstop. K tomu vlekaři zpomalovali sedačku při nástupu a v půjčovně půjčili hezké červené boty v nichž nebolely nohy. A hranolky s kečupem v restauraci M2 zmizely z talířů za pár minut.

Připravil: Petr Pravda

(Visited 97 times, 1 visits today)