Nej golfové hřiště podle Stanislava Matuše

Nej golfové hřiště podle Stanislava Matuše

TPC Sawgrass na Floridě. To je pro Stanislava Matuše golfové hřiště číslo jedna. “Moje asi nej hřiště ze všech, co jsem měl možnost poznat. Je to dějiště turnaje série US PGA Tour – a ne ledajakého, takzvaného pátého majoru sezony THE PLAYERS. Letos tam byla větší dotace než na jakémkoli jiném ‘větším’ turnaji,” uvedl špičkový český golfista.

Už jen samotný příjezd je sám o sobě famózní. Mezi obrovskými domy je vstupní brána, kde vás zkontroluje strážný, zda máte tee time nebo za jakým účelem tam vlastně jedete. Klubovna která byla zvětšena do neskutečných rozměrů má vše, na co si vzpomenete. Mě nejvíce zaujala “members area”, lounge pro členy klubu. V restauraci neexistuje obyčejné menu, ale prostě si řeknete, co chcete (v rámci možností), a to taky dostanete.

V nižším patře jsou šatny a hned vedle tři místnosti na masáže, whirlpool s TV na všech stěnách tak, aby ze všech stran bylo vidět na sportovní kanály, které v ní nejčastěji běží. Koupil je tam jeden ze členů, když mu vadilo, že z jednoho rohu masážní vany neviděl na právě probíhající zápas svého týmu. Ale dost povídání o klubovně – je ostatně tak obrovská, s tolika místnostmi, že jsem vlastně dobrých pět minut hledal ten správný východ ven.

TPC Sawgrass je typem hřiště, na kterém si budete pamatovat každou jamku, protože každá je jiná a něčím specifická. Je na něm vidět podpis jednoho designéra, ale když si zpětně projdete hřiště v hlavě, nebudete mít pocit, že jste se ztratili nebo si na nějakou jamku nemůžete vzpomenout. To mě na tom hřišti bavilo nejvíce. Je to extrémně náročné a poměrně úzké hřiště a všechny dopadové plochy ran z teečka jsou střeženy dlouhými táhlými bunkery, které jsou tím známé. Na některých jamkách tyto bunkery začínají už 50 metrů od odpaliště a táhnou se vždy po jedné straně fairwaye někdy až kousek před green.

Stadium Course v TPC Sawgrass bylo v roce 1982 zbudováno právě jako domov THE PLAYERS. Zadání pro architekty bylo, aby pamatovali nejen na hráče, ale také na diváky. Světová špička ho hraje v obvyklé délce 7245 yardů (6625 metrů), ale jsou tu ještě čtyři další možná nastavení dle barvy odpališť. Pojďme se podívat na jednotlivé jamky.

Jamka č. 1

První “dvojče” – postavena zrcadlově k desítce. Par 4, vpravo voda, pak bunker, částečně se prolínají. Drive nesmí být dlouhý, čelně čeká další písek. Druhá rána se obvykle hraje přes něj na green, jenž je podélně rozpůlen “hřbetem” a pravá část z pohledu hráče se svažuje do strany.

Jamka č. 2

První rána paru 5 je průstřel lesem, na horizontu čeká úzký jazyk bunkeru, jenž se pak rozšiřuje a sahá až před green, kolem nějž jsou rozesety další malé. Green je samý break, ne dost dlouhá rána se vrací zpět k hráči.

Jamka č. 3

Pálí se přes vodu a bunker ležící za jezírkem, fairwaye tu je sotva na několik převalení balonu. Green je tentokrát “přepažen” kolmo k linii rány, vzdálenější zhruba třetina je výš než zbytek a bunker ve tvaru banánu obepíná jamkoviště zleva i zezadu.

Jamka č. 4

Voda a písek ohrožují odpal mířící doprava a trefit na tomto paru 4 levý rough připomínající vlny na mořské hladině není o nic příjemnější. Druhá rána pro změnu znovu přes vodu, k níž někdy nebezpečně míří míče z levého výběžku greenu. Ten je na pravé straně vykouslý a malý kulatý bunker jako by vězel v jeho středu, což dává násobně vyšší možnosti navrtání.

Jamka č. 5

Drive na paru 4 ztěžují stromy po obou stranách odpališť vyjma dámského, a když se míč přenese přes tradiční kombinaci voda-písek, může o další strom zavadit těsně před dopadovou zónou, což se kratším hráčům stane snadno. Shlukem stromů je chráněn i green vyžadující trefit ho co nejvíc ke středu (samozřejmě podle pozice praporkové tyče), jinak míče tečou do všech stran.

Jamka č. 6

Přeskočme hned na green, o němž platí zhruba totéž, co o předešlém. Dostat sem v bezpečí balon na tomto paru 4 znamená opět nevychýlit ho z linie, aby netrefil stromy. Pod těmi vpravo se jako skrytá nástraha vine až za green cesta. Tu trefit, odraz může být naprosto nevyzpytatelný, za ní už navíc není tráva, ale kůra a země.

Jamka č. 7

Série parů 4 končí na takovém, jenž má dopadovou zónu pro ránu z týčka sevřenou dvěma velkoplošnými bunkery magických tvarů. Zvlněná je tentokrát sama fairway, a to i v místech, kam padají druhé rány těch, kdo neútočí na green. Což z průměrných golfistů dělá málokdo, udržet na něm balon dlouhým železem nebo hybridem bývá úkol nad jejich síly, a rough je navíc nebezpečně blízko.

Jamka č. 8

Je to rovný par 3, jenže v první fázi míč letí úzkým průsekem a míří do míst, kde je rafinovaně rozeseto deset bunkerů. Statistika profesionálů říká, že v regulaci jich sem dostane balon méně než polovina.

Jamka č. 9

Kombinace voda-písek se opakuje, první rána se chytá do pasti vpravo, druhá pro změnu vlevo, a vodní překážka fairway navíc přetíná. Jde vlastně o dvojitý dogleg s parem 5 a dvě místa na kraji greenu svádějí míče zrádnými proláklinami k bunkerům.

Jamka č. 10

Na rozdíl od zrcadlového dvojčete jedničky má tento par 4 vodní a pískovou překážku po levé straně první rány. Další ohromné množství písku hrozí pojmout ránu druhou, poblíž je nevelká plocha fairwaye s greenem propojena jen úzkým hrdélkem, takže se nedá hrát na doběh nebo na maximální přiblížení. Členité jamkoviště je zčásti obklopeno nezatravněnou plochou.

Jamka č. 11

Zapeklitý par 5. Jestliže se nehraje na lay up, může být hráč úplně zmaten. Nejprve musí hrát doprava od odpaliště a vyhnout se bunkerům (jeden má shora podobu výsměšného “smajlíku”). Pak se – pochopitelně – postaví do cesty i voda a green, jenž se najednou objeví vlevo, je zdánlivě nedosažitelný, vlomený do bunkeru ve tvaru obráceného písmene E. Kdo se sem stylem “cik cak” dostane, má vyhráno, jen když dobře odhadne rychlost puttu. Když ne, může být najednou opět mimo nízký střih trávníku.

Jamka č. 12

Odpal přes vodu s bunkerem vlevo je nevyzpytatelný, záleží totiž na tom, zda jednu ze tří terénních vln trefí míč proti spádnici, po spádnici, nebo na vrcholku. Krátká druhá rána může skončit v dolíku a green má přední i zadní část ubíhající s kopce.

Jamka č. 13

Mezi odpalištěm a jamkovištěm paru 3 je fairwaye minimálně, prostor opět tvoří vodní plocha a sypký povrch bunkerů. Zhruba pětina greenu je lemována dřevěnými kůly oddělujícími jezírko. Kdo si myslí, že se k němu terén svažuje, má bod.

Jamka č. 14

Dopadová zóna paru 4 je širší, ale opět se kolem ní shlukuje čtvero nebezpečí – voda, písek zleva, stromy a pevná cesta zprava. Pro druhou ránu platí totéž v obměně a green má nejméně pět breaků svírajících ty nejnemožnější úhly. Počet středně velkých a menších bunkerů kolem: pět.

Jamka č. 15

Jediné místo na hřišti, kde se situace na dvou následujících jamkách zhruba opakuje, ale příznačně se to děje jako v zrcadle oproti jamce předchozí. Tento par 4 má green stejně členitý, jen jinak chráněný pískem a položen je níž než zbytek jamky.

To nejtěžší na závěr: jamky 16, 17, 18. Snad nejznámější závěrečné 3 jamky v golfu vůbec.

Všechny tyto tři jamky na závěr kola jsou opravdu vysilující a vyžadují přesnou hru jak z teečka, tak do greenu. V době turnaje jsou jamky obvykle obsypány lidmi a tím se tlak mnohonásobně zvyšuje. Pro mě osobně jsou to nejtěžší závěrečné jamky v golfu, ale zároveň je to největší zážitek z golfového hřiště, co jsem kdy zažil. Možná i proto si celé hřiště tak dobře pamatuji. Každá jamka je unikát, doslova.

Jamka č. 16

Je sice kratší par 5 a odpal z teečka vypadá poměrně široký, ale zdání klame. Pravý rough je velmi hustý a budete nuceni míček pouze vyhrát kratší holí a tím pádem vám zbude poměrně dlouhá třetí rána do greenu, který je poloostrovní a ještě ho kryjí bunkry. Pokud ale ránu zatáhnete doleva, tak vás čeká výklep z lesa, anebo budete mí trochu štěstí, jako měl Davis Love III. Ten z něho zahrál asi nejznámější ránu kariéry, když našel mezi stromy skulinku a tou dostal míč do vzdálenosti asi tří metrů od jamky. Odtud proměnil pat do eaglu a tím rozhodl o svém vítězství. Pokud se ale dostanete po odpalu na fairway, a to se mi párkrát podařilo, máte před sebou opravdu těžkou ránu dlouhým železem nebo hybridem do greenu, který z poloviny není vidět přes bunker, na pravé straně je obří jezero, z levé strany ho kryje kopec a v něm jsou zasazené další bunkery. Tím se cíl pak dost zmenší a hodně hráčů se raději rozhodne si míč pouze přihrát a zkusit ho dostat blízko jamky až třetí ranou.

Jamka č. 17

Je asi nejznámější par 3 v golfu, nedokážu si vybavit známější. Ze zadních odpališť, která jsou celoročně zavřena právě kvůli turnaji PGA, je to 137 nervy drásajících yardů k jamce, a to doslova. Měl jsem možnost hrát jamku jak v silném větru, tak v naprosto ideálních podmínkách bez větru, ale stejně ve mně tato jamka budila obrovský respekt. Při příchodu na odpaliště vypadá green poměrně velký – a on i je –ale postupem času, jak tam tak stojíte a počítáte přesné metry, se green nějak zmenšuje. Odpaliště je trochu schované za stromy a malými kopci vytvořenými pro diváky (návštěvnost turnaje je jedna z největších v roce), tudíž je velmi složité odhadnout vítr a jeho sílu. Green má tři plata a jeho hrana je zaříznutá jen asi metrem foregreenu od vodní překážky, takže při sebemenší chybě není žádná cesta úniku.

Jamka č. 18

Je pro mě asi nejtěžším odpalem na závěrečné jamce, co jsem měl kdy možnost hrát. Je to dlouhý par 4 dogleg doleva a po celé jeho délce je velké jezero. Fairway je opět zaseknutá do vodní překážky, takže i rána metr vlevo od fairwaye znamená vodu. Pravá strana je na první pohled otevřená, ale rough je tam obvykle tak hustý, že z něho na green zahraje jen hráč s opravdu velkou silou. Většina hráčů, pokud se tam dostane, se míč snaží alespoň přiblížit greenu a zkusit zachránit par. Pokud se vám rána povede, ale je moc dlouhá a přestřelíte fairway, čeká vás rána z lesa přímo proti vodě. Musíte být velmi opatrní, abyste výklep z obvykle poměrně hustého porostu nepřehnali a neskončili ve vodní překážce.

Na nové trávě byl nejtrpělivější McIlroy

Dvě rány do vody na sedmnácté jamce vyslané Tigerem Woodsem nejprve z odpaliště a pak z dropzóny byly jedním z diskutovaných momentů letošního The Players. I vítěz turnaje z let 2001 a 2013 ve druhém kole pocítil nástrahy TPC Sawgrass, jehož design je vizuálně nádherný a z hlediska hry zcela korektní, avšak mezi některými profesionály nevzbuzuje příliš nadšení. Byly chvíle, kdy se hráči jako jeden muž shodli, že v kombinaci s nastavením hracího dne a povětrnostními podmínkami už je to někdy za hranou – například když před třemi lety ve třetím kole jezdily míče po greenech skoro jako po skle.

Letos bylo chladno, poprchávalo a floridská ikona Stadium Course se ukázala zase v jiném světle. Tentokrát v extrémním testu trpělivosti, jak turnaj nazval po své výhře v roce 1999 David Duval (vítězné skóre bylo jen -3), obstál nejlépe Rory McIlroy. Těžil zejména z dobré první poloviny turnaje (kola za 67 a 65 ran), o víkendu udržel nervy (dvakrát 70) a z role vypadl jen jednou – když v neděli na čtyřparové čtyřce po přihrávce do vody připsal double bogey.

Hlavně se solidně držel ve finiši, zatímco jeho nejbližší konkurenti postupně odpadávali. Dotahující Eddie Pepperell a Jhonattan Vegas sice proměnili monstrózní putty v nečekaná birdie, ale potvrdilo se, že tady je nutné mít dobrá všechna čtyři kola, což v jejich případě neplatilo.

Přesun turnaj z května zpět na březen po dvanácti letech přiměl majitele změnit druh trávy. Přesetí všech osmnácti jamek čtyřmi různými druhy semen trvalo pět dní. jamky 11, 12 a 13 prošly při té příležitosti lehkým redesignem a TPC Sawgrass bylo letos opět ve skvělé kondici.

Připravil: Stanislav Matuš

(Visited 116 times, 1 visits today)