Škarnitzlová a Čábelický: Tohle jsme nečekali a chystáme se už na Tokio

Škarnitzlová a Čábelický: Tohle jsme nečekali a chystáme se už na Tokio

Sympatičtí, skromní, ale také dost schopní. Taková je dvojice, která působí v naší cyklistice skoro jak zjevení. Sedmadvacetiletá Jitka Škarnitzlová prožívá letos asi nejlepší sezonu na horském kole od stříbra na Mistrovství světa juniorů v roce 2007. Jezdí za nový tým svého přítele, bývalého závodníka, reprezentačního mechanika a technického inovátora Pavla Čábelického GAPP System – Cabtech MTB racing team.

Pavle, jak tě napadlo postavit tým v době, kdy spousta týmů končí nebo mají problémy s financováním? Samozřejmě, že by to celé asi nebylo bez dobré duše Tomáše Přibyla.

Nechci říct, že tým vznikl úplnou náhodou, ale první plán nebyl postavit a vytvořit něco takového. Prvotní bylo zabezpečit Jitku, aby mohla závodit a pustit se do disciplíny XC (cross country). Chtěla opustit maratony, kde měla sice zázemí u České Spořitelny, Radima Kořínka, ale chtěla vyzkoušet něco jiného. Mému parťákovi Tomášovi Přibylovi se nakonec podařilo zajistit z větší části financování týmu. Prostředků na tři roky dopředu bylo nakonec dost na rozšíření týmu, aby nestál jen na Jitce. Proto padla volba na Matěje Průdka a na začátku přišel ještě šestnáctiletý talentovaný biker Tomáš Dudek.

Jinak vybudovat tým nebylo lehké nikdy. Dřív týmy byly velké, měly i osm jezdců a samozřejmě, že pro tolik lidí nebylo snadné zajistit finance. Dnes se doba mění, vzniká spousta menších formací a to i v zahraničí. Top týmy mají dnes kolem čtyř jezdců. Šest lidí bývá už jen ve vyloženě továrních formacích a ty jsou na světě tři, čtyři. Důležité je i zázemí. Když jsou v týmu čtyři jezdci, lze se dvěma lidmi zabezpečit potřebné minimum. Když budu mít závodníků osm, tak už budu potřebovat šest lidí navíc. Stoupají náklady nejen na závodníky, ale i na logistiku, na dopravu, dovybavení. A každý další člověk do zázemí stojí peníze navíc a náklady se dramaticky zvyšují.

Jitko, proč jsi se nakonec rozhodla pro XC?

XC mne vždy bavilo víc. U Radima Kořínka jsem zkusila maratony, byla možnost tam zůstat, ale já tušila, že se už moc neposunu, tak jsem zvolila druhou variantu. Jsem ráda, že se to povedlo. Výhoda je i v tom, že to je olympijská disciplína a pojede se v roce 2020 v Tokiu.

Neměli jste strach, že jste si ukrojili příliš velký krajíc?

Pavel: Skloubit to s prací mechanika, když mám svůj servis, je samozřejmě náročné, nicméně pro mne se zas tolik nezměnilo. Něco podobného dělám už 11 let. I dříve jsem každý víkend byl na závodech, zázemí jsem měl na bedrech sám, nabalit věci závodníků, odvézt to někam, tam to zas vybalit, nachystat a postarat se. To jsou pro mne všechno stejné věci.

Jitka: Pro mne se více méně taky nic nezměnilo, protože Pavel se snaží, abychom se s Matějem mohli připravovat a koncentrovat jen na závody a obstará vše kolem.

Jak jste oba spokojeni se sezonou, čekali jste, že se bude hned na začátku takhle dařit?

Jitka: Super, ve světáku jsem si zajela životní maximum – 20. místo. Daří se mi v nové disciplíně short-tracku, tam jsem byla dokonce 14. Do 16. místa se přitom na startu hlavního závodu řadí vpředu ti nejlepší, kteří mají pak výhodu. Dařilo se mi i na Českém poháru a na dalších mezinárodních závodech, na Pražských schodech, takže jsem zatím spokojená, i když jsme teprve v půlce sezony. Pořád je přede mnou hodně práce.

Pavel: Musím se přiznat, že jsem to nečekal. Možná jsem od toho ani žádná extra očekávání neměl, protože vždycky, když člověk startuje z bodu „nula“, je třeba zůstat nohama na zemi. Že se všem třem takhle dařilo, je fajn. Hodně se o nás mluví, jsou hodně vidět při závodech v televizi, takže je to zajímavé i pro partnery. Spousta lidí nám fandí, ale je taky dost lidí, kteří nám to nepřejí. Kvůli takovým mne to pak úspěch těší dvakrát tolik.

Opravdu vám to někdo nepřeje? Jak je to možné a jak se to projevuje?

Pavel: Je to tak, ostatně jako v každé branži. Myslím, že ať se podíváte kam chcete, tak vždycky najdete lidi, kteří vám fandí a další, kteří vám to nepřejí nebo závidí a snaží se prosadit na vaše místo. Když tým vznikal, tak se rojily i negativní poznámky, že to nebude mít dlouhé trvání, že závodníci nemají perspektivu, že zaměření na XC je nesmysl a podobně. A jsou to bohužel lidi z branže.

Jitka: Já k tomu asi nemám moc co říct.

Jaké jsou tedy vaše cíle pro letošek i další období?

Jitka: Celé je to vázané na Tokio, před 14 dny nám začala kvalifikace na olympiádu, sbírání bodů, takže program na následujícího dva a půl roku do olympiády je jasný – vyjet si co nejvíc bodů, abychom si zajistili účast. O to samozřejmě usiluje i Matěj Průdek.

Pro ženy i muže je dohromady k dispozici 36 míst a ta se rozdělují podle získaných bodů a podle národů. Počítají se tři nejlepší závodníci z každého státu. První dva státy získávají tři místa, od třetí do osmé pozice jsou dvě startovací místa a pak je to po jednom místě. Pro naše ženy jedno místo určitě reálné je, pro kluky dvě.

Co ještě schází, aby se Jitka dostala do absolutní světové špičky? Nebo už v ní v podstatě je?

Jitka: Zdaleka ne.

Pavel: Spousta práce. Byly roky, které možná zbytečně promarnila, na druhou stranu nikdy člověk neví, co by bylo kdyby. Je třeba se proto dívat dopředu a nebo spíš žít tím, co je teď. Celý projekt je nazvaný Tokio 2020, i ta partnerství máme směřovaná k Tokiu. Ani to by ale pro nás neměla být konečná, ať nominace dopadne nebo ne. Hrozně rád bych projekt udržel a směřoval dál.

Není to jen o samotném výsledku, ale o celé práci s lidmi. Na to se u nás někdy zapomíná. Praxe je dnes často taková, že když už má někdo dobrého člověka, tak z něj vytěží, co se dá. Co bude za dva roky za tři, za pět nikoho už moc nezajímá.

Proč?

Pavel: Protože nikdo moc není ochoten obětovat dva tři roky práce s mladým talentem, někam ho posunout, naučit ho spoustu věcí, které v profesionálním sportu potřebuje. I to je třeba důvod, proč v našem týmu je Matěj, proč s nimi pracujeme, proč je tam Tomáš, byť je to teprve 16tiletý kluk, ale v mých očích má velký talent a potenciál.

Pokud s takovými lidmi nebudeme pracovat, může se stát, že až skončí Jára Kulhavý a Honza Škarnitzl, tak se zas budeme jen se závistí dívat, jak na světových pohárech bojují jiné země a medaili z velkých akcí nebudeme schopni přivézt.

Jsi Pavle i tak trochu trenér, radíš někdy Jitce?

Pavel: Určitě nejsem. O trénink se stará Karel Martinek, který teď zajišťuje na 100% Jitku a Matěje. Tomáš to v zimě kombinuje ještě s jinými sporty, třeba se skialpy, kde je Mistr republiky. Takže ještě není 100% cyklista, což je jen dobře. Úzká specializace je ve sportu obecně velký problém a v momentě, kdy se mladý závodník upne v brzkém věku jen na jeden sport, má většinou krátkou životnost. Doktor Martinek trénink řídí ze dne na den. Zpracovává výstupy z tréninků – tepy, watty… a trénink modeluje až podle aktuálních dat.

Jitka: My jsme s Karlem v podstatě denně v kontaktu, znám plán na dva tři dny, ale v momentu, kdy se třeba cítím nějak hůř, tak si hned píšeme, voláme.

Takže i ty se Jitko řídíš hlavně daty?

Jitka: Vždy po tréninku přehrávám data Karlovi. Něco poznám z tréninku i já, jak jsem se cítila. A přiznám se, že na ta čísla úplně nejsem. Vše mu napíšu, že třeba watty byly dobré, ale že jsem se cítila hůř a on už si to pak večer zanalyzuje sám a případně pak trénink pozměníme.

Jitka začíná být sportovně v nejlepších letech, na čem musí ještě pracovat, aby se rozvinula?

Pavel: Úplně na všem 🙂 Ale ještě k tomu tréninku. To je jedna věc a pak je tu závod a to je druhá věc. Já s nimi trávím ten poslední čas před závody a při závodě a taky pak vše konzultuji s doktorem Martinkem. Voláme si a řešíme, co bylo jak a proč.

Jak se na takový XC závod trénuje? Je tam rychlý start, někdy šíleně rychlý…

Pavel: Trénink se modeluje na celý XC závod. Závodník se skoro pořád pohybuje na hranici maxima. Jsou to krátké úseky maximálního vypětí, které se střídají s krátkými úseky odpočinku. Jde spíš o to, vydržet tu maximální intenzitu v co nejvíce opakováních, aby s tím tělo dokázalo pracovat. Sice se zakyselí, ale v krátkém časovém intervalu, třeba 10 vteřin, než projede nějakou technickou sekci, si musí tělo i orazit, aby závodník byl schopen ten další krátký výjezd jet zas na maximum. Jde o to, aby to přepínání těla nahoru dolu, nahoru dolu, fungovalo. Abych to k něčemu přirovnal, tak se to trochu podobá hokeji, kde kluci jedou na maximum 30-40 vteřin a pak si jdou odpočinout.

Jitko, máš ve sjezdech někdy strach?

Jitka: Možná trochu někdy, ale nejsem úplný dřevák, technika mi docela jde, jen tam mám rezervy. Určitě se dá jezdit líp, rychleji, čistěji… můžu na tom ještě zapracovat.

Pavel: Jitka není dřevák, ale je na sebe hodně opatrná. Když se někdy úplně v něčem necítí, tak do toho raději nejde, těžké místo objede.

To je určitě taky psychologická záležitost. Na tom se dá taky pracovat?

Jitka: Taky se na tom pracuje 🙂

Mě zaujal Nino Schurter, jak při sjezdech a skocích dělá ještě různé parádičky. Myslím, že ho to hodně uvolňuje a dodává mu to sebevědomí, za druhé tím ukazuje soupeřům, jak je na tom dobře, ne?

Pavel: Nino je fenomén. Posunul se jinam než zbytek startovního pole. Je vidět, jak se snaží všechno kontrolovat, aby to běželo podle jeho scénáře. Když má prostor, tak baví diváky a ostatním tím ukazuje, že má navrch. I v maximální zátěži dokáže relaxovat a uvolnit si hlavu.

Jitka: U holek je na tom podobně Jolanda Neffová, je technicky dál než ostatní děvčata.

Pořád i vy bikeři trénujete hlavně na silničce?

Jitka: Mění se to, dnes je to tak 50 na 50 nebo 60% silnice 40% bike. Takže se i většina tréninků přesouvá do terénu, kde se dá líp trénovat technika. Já právě na technice spolupracuji s Pepou Dresslerem a v týmu máme Tomáše, který je technicky neskutečně zdatný a taky mi s tím dokáže pomoc.

V Praze jsou naštěstí dobré terény pro takový trénink ne?

Pavel: Jsou, ale ono je to spíš o tom, co se v mládí naučíš… Ta disciplína se za posledních pár let hodně vyvinula, za 10 let se posunula úplně někam jinam a od Londýna se tratě také změnily. Když se člověk nenaučí skákat na kole jako mladý, tak učit se to v 25 letech je už trochu problém. Je to hodně o hlavě. Protože něco si zlomit v sezoně je obrovský průšvih a v připravě to je úplně stejný problém.

Trend se tedy posouvá… ještě techničtější, ještě náročnější?

Pavel: Přesně. Některé pasáže nemají daleko ke sjezdu. Každý sjezdař ti bokem řekne, že XC jezdci jsou blázni, protože jezdí stejně těžké terény, ale „nahatí“. Na sobě kromě přilby nemají žádné chrániče.

Jitko, sjezd by sis někdy chtěla vyzkoušet?

Jitka: Spíš ne, mne by bavilo víc enduro, to je něco mezi XC a sjezdem. Nebo si jen tak vyrazit do přírody a tam jezdit po trailech, to je pro mne úplně nejlepší volba.

Jak jste na tom s materiálem, všiml jsem si, že v některých závodech by se Jitce přeci jen hodilo celoodpružené kolo?

Pavel: Je to tak, někdy by se hodilo, ale každý z našich závodníků má jedno závodní kolo. Zvolili jsme „pevňáky“ protože to pro nás byla nejrozumnější volba. Navíc jsme řešili tým hodně pozdě, vznikal až na podzim, kdy už je normálně vše uzavřené. V tomto směru nás hodně podpořilo Velocentrum Voleský, kde nám zajistili materiál a byli nás schopni na letošní sezonu podpořit. Jsme rádi, že máme vůbec na čem jezdit. A ten materiál co máme je špičkový.

Jitka: Já jsem jezdila tři roky na „fullu“, teď jsem se vrátila k „pevňáku“. Chtěla jsem v sezoně preferovat jen jedno kolo, takže i kdyby byla možnost ta kola střídat, nechtěla bych to, abych nemusela měnit posed… Člověk je s kolem víc sžitý. Mám tedy jedno kolo, „pevňáka“, vybaveného teleskopickou sedlovkou, kterou dnes už vozí většina závodníků a kompenzuje trochu „fulla“. To je dnes pro mne asi nejlepší volba.

Jitko, Pavlovo originální vodítko řetězu Cabtech doufám na kole máš?

Jitka: Samozřejmě mám 🙂

Když jsme u materiálu, Pavel je inovátor, neustále něco vymýšlí – udělal super vodítka, aby nepadal řetěz, vymyslel speciální náby na top horáky, které mají větší výdrž. Asi tě to Pavle baví. Máš ještě něco v zásobě?

Pavel: Nápady jsou, něco malého dávám dohromady, ale není na to teď prostor, kapacita je jen jedna.

Jitka: Je jedině dobře, že to dělá, že ho to baví a že je šikovný.

Jak ti vodítko řetězu vlastně funguje? Jezdí s tím i cizí stáje?

Pavel: I když někteří výrobci komponentů tvrdí, že vodítka nejsou třeba, tak realita je taková, že řetěz prostě dřív nebo později stejně spadne. A když spadne, ztratí závodník 20 – 30 vteřin, to je pak ztracený závod. Paradoxně vodítka lidi venku vnímají daleko víc a pozitivněji než u nás. Mám venku i partnera, třeba Ralpha Näfa, bývalého špičkového bikera a celý jeho tým zásobuji vodítky. Dělám vodítka pro Specialized Racing tovární tým a spoustu individuálních jezdců… Třeba na olympiádě v Riu vezlo 18 závodníků moje vodítko. To zahřeje.

Z jakého jsou materiálu?

Pavel: Standartně z hliníku a jeden model vyrábím v kombinaci titanu a karbonu.

Umíte si představit, že byste nedělali kola?

Pavel: Já ne. Asi bych se neztratil, ale tohle mne baví, je to příjemná práce. Když na kole jezdíte, tak je to vaše radost a zábava, přináší to uspokojení, máte rád, když všechno funguje… a většina zákazníků za mnou přijde, že jim něco nefunguje, takže nemohou dělat svůj relax a jsou rádi, když jim ten problém vyřeším To je pozitivní pocit.

Jitka: Pro mne je to zábava, životní styl, prostě moje práce je můj bonus. Je s tím spojeno dost cestování, někdy je to příjemné, někdy samozřejmě i otravné, ale člověk se podívá na plno míst, kam by se nikdy nedostal. V Rusku jsme se byli třeba na Rudém náměstí a letos v JAR vyrazili do Kapského města, viděli jsme Stolovou horu, jak se přes ní valí mraky.

Jitko, jaké jsou vztahy mezi děvčaty z konkurenčních týmů. Je to jiné, než mezi kluky?

Jitka: Před závodem, po závodě spolu vcházím dobře, všichni jsou přátelští, zdravíme se, ale celkově si myslím, že my holky v závodě jsme na sebe ostřejší než kluci. Myslím, že loktů je u holek víc než u kluků.

Pavel: Mezi děvčaty je více cítit rivalita. Kluci si věci vyříkají hned a líp se k sobě chovají. U holek je to vyhrocenější.

Jitko, máš přítele mechanika, co ty si sama umíš opravit na kole? Pavle, pomůže si aspoň v tom základním?

Pavel: Na holku toho zvládne docela hodně: Přezout pláště, spravit řetěz, opravit defekt, rozdělat hlavové složení a složit to zpět…

Jitka: Základní údržbu zvládnu, ale raději se do toho moc nemontuji 🙂

Jak vám to vůbec spolu klape? Hodně spolu jste, jezdíte, trénujete. Má to spíš výhody nebo taky nějaké nevýhody?

Jitka: Spíš výhody, když Pavel jede se mnou, tak i na tréninku vidí jestli jedu dobře nebo špatně, jestli už se na tom moc kroutím nebo ne, dá mi zpětnou vazbu.

Pavel: Asi nám to vyhovuje, máme společný zájem, společné téma a spojuje nás to.

Jitka: Já mám jen někdy problém, že ne vždy hned přijmu, když dělám něco špatně. Trvá delší dobu než souhlasím. Tvrdohlavá jsem dost.

Pavel: Všemu co děláš, potřebuješ věřit. A když něco děláš stereotypně blbě nebo ne úplně správně, tak je vždy těžší se na to podívat s nějakým odstupem a říci si, hele je to pravda, potřebuji to změnit. A pak je ještě otázka, jak dlouho trvá, než něco změníš.

Bavíte se spolu hlavně o kolech?

Pavel: Když jsou závody nebo se chystáme, tak řešíme různé organizační věci, ale když máme večer volno, tak rádi někam zajdeme a bavíme se klidně úplně o něčem jiném. Ale je to často těžké, protože, když tam jsou jiní lidé, tak se nás zase hodně ptají na kola a na závody. Je to téma, kterému těžko unikneme 🙂

Máte nějak rozdělené úlohy – doma, na cestách, při závodech?

Jitka: Je to rozdělené, Pavel se stará o kola, aby bylo zabalené zázemí, já zase balím oblečení, jídlo…

… vaříš?

Jitka: To je jediná věc, kterou nedělám, mne to prostě nebaví. Ostatní domácí práce zvládám, ale tohle jediné ne. Z 90% vaří Pavel.

Jací jste, spíš podobní nebo každý jiný? Jste oba tolerantní?

Jitka: V něčem jsme si podobní, v něčem ne.

Pavel: Oba dva jsme trošku introverti.

Už plánujete co bude, až Jitka jednou skončí se závoděním? Kdy to vlastně bude?

Jitka: Zatím bych ještě nějaký čas chtěla závodit a na to, co budu jednou dělat, zatím moc nemyslím. Ale ráda bych asi zůstala u sportu.

Pavel: Určitě jsme se o tom ještě nebavili a asi ani nebyl důvod. Jednak ten projekt nějak běží, střednědobý horizont je jasný a co se bude dít po tom, je otázka. Ale hlavně, postavil se tým, rozšiřuje se servis… přijde mi jednodušší tu káru udržovat v chodu a pořád posouvat dopředu, než ji zastavit a znovu roztláčet. Nemám rád, když něco ustrne. Kdo chvíli stál, stojí opodál se říká a ono to tak v životě je. Když je chuť něco posouvat, proč to nevyužít.

Text: Petr Pravda  Foto: archiv Pavla Čábelického