Skialpinista a horolezec Zdeněk Hák: Největší nebezpečí v horách není hmatatelné

Skialpinista a horolezec Zdeněk Hák: Největší nebezpečí v horách není hmatatelné

Sjel afgánskou sedmitisícovku Nošak na lyžích, s Markem Holečkem vylezl na osmitisícovku Gašerbrum 1. Osmatřicetiletý Zdeněk „Háček“ Hák, český skialpinista, horolezec a horský vůdce, v exkluzivním rozhovoru vypráví o strachu, svých dětech a dalších výzvách.

  • Kdo vám první řekl Háčku?

Táta je také Zdeněk Hák, abychom se odlišili, začali mi říkat Háček. Dnes to používám častěji než křestní jméno Zdeněk. Dokonce i učitelky ve škole, když jsem si nepodepsal písemku, napsaly Háček. Zahraniční klienti mi říkají Hacek, Slováci Háčik.

  • Jak jste se dostal k lezení a skialpinismu?

Bydlíme v Rokytnici nad Jizerou, odmalička jsem lyžoval, do juniorského věku dokonce závodně. Když jsem přestal kvůli zádům, dal jsem se na skialpy a postupně se dostal k lezení. Lyžování mi jde lépe, ale ještě více mě baví lezení.

  • Dostal jste se někdy do vážnějších problémů?

S klienty jen výjimečně. Velká krizovka nastala, když jsem lezl na Nošak (s nadmořskou výškou 7492 m nejvyšší hora Afghánistánu), na samotný vrchol jsem stoupal sám, a když  jsem se vracel, začal jsem na sobě pozorovat příznaky výškové nemoci. Tehdy jsem měl obavy, jestli to zvládnu. Tam to bylo hodně na body. Přestával jsem koordinovat své pohyby, měl jsem obavu, jestli si vůbec dokážu nasadit lyže. Nakonec se mi to podařilo a já sjel o asi 200-300 výškových metrů níže. Tím se tělo rychle zotavilo. Celé to bylo dané špatnou aklimatizací. I když mám dva syny, člověk si ty nejčernější myšlenky určitě nepřipouští. V tu chvíli řeší pouze podstatné věci, vyplývající ze situace.

  • Bylo to nejhorší, co jste kdy zažil?

Bylo. Těžké nebylo samotné lezení, ale spíše podmínky, v jakých se mi to podařilo sjet. Měli jsme málo času, přicházelo zimní období a nebyl čas na aklimatizaci. Poslední výškový tábor jsme měli v nadmořské výšce 6800 metrů. Nahoru jsme šli čtyři, dva kluci dostali lehkou výškovou nemoc, ti se museli ráno vrátit dolů. Nahoru se mnou šel jen Zdeněk Jarouš. Z výšky 6800 do 7000 je dvousetmetrová skalní bariéra, která se překonává lezecky. To jsme společně zvládli a pak jsme začali stoupat nahoru po sněhu. Začali jsme být v důsledku nedostatečné aklimatizace hodně pomalí. Zdeněk, který šel bez lyží, to ve výšce 7100 otočil a začal sestupovat.

Já jsem pokračoval dál s tím, že v případě krize nandám lyže a dolů se dostanu rychleji. Bohužel z předvrcholu je to na hlavní vrchol ještě poměrně daleko, přestože jsou oba vrcholy téměř stejně vysoké. Na cestě zpět tak musíš ještě stoupat pěkných pár výškových metrů směrem vzhůru, odkud samotný sjezd začíná. Tady člověk nemůže moc přemýšlet, jak pojede. Prostě musíš zapnout na autopilota a použít všechno, co ses na lyžích za celý život naučil. Možná se hodí i jízda pod vlivem alkoholu, protože ten pocit je v podstatě totožný.

  • Co vás zaskočilo?

Největším problémem byla nedobrá kvalita sněhu a špatná viditelnost. Stopy byly zafoukané, přicházela mlha, kazilo se počasí, naštěstí jsem si trasu jakžtakž pamatoval. Je dobré se při výstupu často otáčet a snažit se vrýt do paměti důležité orientační body pro následný sestup. V kapse jsem měl GPS, kde jsem měl nahranou výstupovou trasu. To bych ale musel sundat lyže a dojít to pěšky s GPS v ruce. Držet ji v ruce a lyžovat v těchto podmínkách prostě nejde. Pak už to nebylo tak těžké, nejednalo se o strmý terén.

  • Sjel to někdo před vámi?

Sjel. Před padesáti lety, od té doby se to nikomu nepodařilo. Ale nikde to není popsané. Byla to rakouská parta a my jsme to pojali jako vzpomínku na jejich expedici. V té době to byl velký výkon. Já jsem to navíc jel na lyžích, které jsem si nestihl ani vyzkoušet. S Pavlem Božákem, který vyrábí české freeridové lyže pod značkou Bear, jsme se dohodli, že zkusíme udělat skialpovou lyži. Pavel pak podle  mých představ vyrobil prototyp této lyže.  Fantastické ale bylo, že jsme potom upravili jen patu, kvůli většímu komfortu při výstupu, a dnes se vyrábí pod názvem Noshaq. Je to klasická skialpovka – 96 pod patou, 179 cm dlouhá. Letos jsem se domluvil s Lubošem Gávelem, že budu testovat lyže K2, takže se těším na spolupráci s tradičním výrobcem freeridových a skialpových lyží.

  • Jak na podobné akce trénujete?

Nechodím běhat, neposiluji. Spíš odpočívám. Trénuji na horách, v práci. Tím, jak se po horách pohybuji v zimě – vodím freeridery i skialpinisty – tak jsem v pohybu neustále. Když mám volno, snažím se odpočívat a lezu po skalách.

  • Dalším vaším významným výstupem bylo zdolání osmitisícovky Gašerbrum v pakistánském Karakoramu, kam jste se vypravil s Markem Holečkem. Jaké to bylo?

Jednoduché. Mára mě na expedici pozval a já s radostí nabídku přijal. Vždy jsem si chtěl vylézt na nějakou osmitisícovku. Pro Máru už to byl pátý pokus, neváhal jsem, je to velká pocta, že si na mě vzpomněl, a velká šance podívat se na osmitisícovku a ještě navíc prvovýstupem. Sledoval jsem jeho předchozí akce a říkal si, že by mi to mohlo sedět. V podstatě mě tam nic nepřekvapilo, přesně jsem věděl, do čeho jdu.

  • Máte už vymyšlenou nějakou výzvu, kterou byste si rád splnil letos?

Na jaře odlétám s klienty do Nepálu. Chci se tam aklimatizovat na šestitisícovém kopci, pak tam ještě zůstanu. S Márou máme v plánu prvovýstup na sedmitisícový Čamlang. Ve dvou je to nejlepší. Je tam někdo, kdo vás může jistit, ale zase tam není nikdo navíc. Čím více lidí, tím větší šance, že se někomu udělá špatně, nebo bude mít nějaký problém. Výstup je v malém týmu také daleko rychlejší a čas je v horách nejdůležitější veličinou.

  • Můžete si připustit strach? Ať už v lezení nebo v lyžování?

Když jedu v Alpách sjezd, třeba 55 stupňů, pociťuji strach, ten mě však nesmí začít paralyzovat. To se nesmí stát, protože pod vlivem takového strachu začne člověk dělat chyby, a ty jsou u takto strmých sjezdů většinou fatální. Pak je nejlepší hodit lyže na záda a sejít to pěšky. Takové rozhodnutí jsem udělal mnohokrát a nelituju.

Na vysokých kopcích jsou to pak spíše obavy, pro strach není většinou prostor. Soustředíš se na spoustu dílčích činností a strach se jaksi rozmělní. Navíc to největší nebezpečí, které na tebe ve vysokých horách číhá, jako je pád séraku, lavina, zvrat počasí, nebo výšková nemoc, není vidět, není hmatatelné, lze jen tušit. O to je však nebezpečnější.

  • Ale když jdete na nějaký prvovýstup, tak přece nevíte, co vás čeká?

Snažím se nevybírat prvovýstup nad své možnosti. Jistotu, že to půjde, nemáš ale nikdy, a to je na tom to lákavé.

  • Co říkáte současnému boomu skialpinismu? Komu byste to doporučil?

Skialpinismus má široké spektrum disciplín. Je jak pro lidi, co si po práci vyjdou s čelovkou po sjezdovce, až po ty, kteří se pohybují na nejvyšších kopcích. Třeba na osmitisícovkách. To je obrovský rozptyl. Dá se to doporučit každému, kdo umí sjet na lyžích z kopce. Navíc jde o zcela přirozený pohyb.

  • Co je podle vás riskantnější? Extrémní lezení nebo extrémní sjezd?

Sjezd. Ten se přirovnává k solo onsight. To je lezecký termín, něco jako “na první pokus”. Přijdeš, koukneš do průvodce a lezeš. Pád s lanem znamená pouze sportovní neúspěch, bez lana však zranění, nebo i smrt. U extrémního lezení se člověk může jistit. U extrémního lyžování žádné jištění není možné. Možná jen na několika krátkých úsecích. Nikdo nemá kilometrové lano.

  • Bojí se o vás žena?

Fandí mi, podporuje mě a v umírněnější formě to dělá se mnou. Je skvělá lyžařka. Staršímu synovi je dvanáct roků, nejmladšímu tři roky. Starší se o mě bojí, to nejsou sporty pro něho, on má k těmhle sportům respekt. Baví ho jiné věci. Naopak mladší se mnou chce dělat všechno – ve třech letech lyžuje, sjede červenou sjezdovku, leze trojky na stěně a skalách. Ten strach nemá.

  • Co jste původní profesí? Dnes se živíte jen jako horský vůdce?

Mám hotelovou školu, ale nikdy jsem se tím neživil. Vlastně ani nevím, proč jsem si tuhle školu vybral. Studoval jsem v Turnově a tam jsou pískovcové skály, místo tělocviku jsem chodil lézt. Po škole jsem šel dělat výškové práce, pracoval v lese a vzdělával se tři roky, abych mohl dělat horského vůdce. Hned jak jsem získal licenci, začal jsem se tím živit. V kanceláři bych toho moc nezvládnul. Guidování mě uživí naplno. Teď vodím klienty, které většinou znám a mám rád, společně realizujeme i celkem nekonvenční  akce. Často je to i jen jeden člověk, který se mnou jede na expedici. Takovej privátek. Někdy se to sejde, že jsem v Alpách i dva měsíce v kuse.

Když to spočítám, tak dnes odvodím půl roku za kalendářní rok. Poptávka je obrovská. Kdybych začal vodit všechny, kdo mě osloví, nedělám nic jiného. Ale já chci mít čas i na svůj  soukromý život, kamarády a lezení. Chtěl bych méně chodit s klienty a naopak si trochu přivydělávat lezením. Jen musím sehnat sponzory. Už teď jsem schopen si sehnat nějaké peníze na expedice od sponzorů a na podzim si pak přivydělávám přednáškovou činností, takže se mi to částečně vyplňuje. Pokud člověk chodí do hor pouze s klienty, zákonitě trochu zakrní tím, že se většinou jedná o túry pod jeho osobní možnosti a tím se dostává o ligu níž.

  • Kam vodíte rád?

Raději chodím technicky náročnější kopce, než sněhové vrcholy. Pokud mám dát příklad, tak radši jdu na Matterhorn než na Mont Blanc. Rád jezdím do švýcarského Wallisu – Dent de Hérens, Dent Blanche, Weisshorn a další, tam totiž nechodí tolik lidí. Nejsem však expert na žádnou konkrétní oblast. Rád improvizuju.

  • Jaké jsou vaše oblíbené terény na skialpy?

Rakousko – Ötztal, Stubai nebo i Silvretta na rakousko-švýcarských hranicích. V zimě třeba i neledovcové terény, kterých jsou v Alpách mraky. Člověk si to tu užije. Navíc rád objevuji stále nové lokality na skialp. V neznámém prostředí může být i pouhá túra s klienty velké dobrodružství.  Pohybovat se mezi obřími ledovci, obřími séraky někde v Chamonix nebo v masívu Monte Rosy – to úplně nemusím. Člověk pak půlku túry hledá trasu mezi trhlinami a zapomene, že je na lyžích. Radši mám umírněné terény, kde si to můžeme společně užít naplno. Navíc ve velkých horách se člověk daleko víc strachuje o své klienty, protože spoustu věcí vůbec neovlivní.

  • Jaké máte další plány?

V Alpách mi chybí prozkoumat spoustu míst. Na lyžích chci sjet severní stěnu Lenzspitze, severní stěnu Lyskammu ,nebo východní stěnu Matterhornu. Jela už to spousta lidí, ale stejně bych se tam rád vydal. Lákala by mě opět i nějaká osmitisícovka. Člověk ale nesmí přestřelit. Mára  Holeček mě lákal i na Nanga Parbat, ale já se na to ještě necítím. Třeba za dva roky, za tři, za pět. Teď je čas jít malinko  níž, byť těžšími výstupy.

Text: Michaela Bučková

(Visited 1 265 times, 1 visits today)