Vysoké Tatry - lyžařské zážitky na celý život

Vysoké Tatry - lyžařské zážitky na celý život

Skialpinistické túry ve Vysokých Tatrách jsou jiné než v Alpách. Koncentrují obtíže do kratších ale za to náročnějších úseků. Lyžování je drsné, ubytování spartánské, laviny záludné a je nutné počítat s použitím horolezecké techniky. Královskou lyžařskou túrou je Tatranská Haute Route. Vede přes celé horstvo skrze nejznámější sedla. Trvá dva až tři dny.

Jaro. Tři kamarádi. Vyrážíme za sněhovým dobrodružstvím do našich oblíbených Vysokých Tater. Již doma v Praze nazouváme skialpinistické přezkáče, na batohy upevňujeme cepíny a na ramena házíme lyže. V autobuse, tramvaji a metru nemáme nouzi o vtipné poznámky od cestujících, kteří jsou oblečení jen v džínách a triku.

Brzké ráno na horách

Na hlavním nádraží potkáváme podobné skupinky horolezců a skialpinistů, kteří míří na východ jako my. Vrcholí lyžařská sezona ve slovenských velehorách. Se slastným očekáváním dobrodružného výletu se necháváme ukolébat klepáním pražců v lehátkovém vagonu do hlubokého spánku.
Z Popradu nás tramvaj doveze na úpatí Vysokých Tater. Ranní tmou stoupáme pěšky k Popradskému plesu. Svítá. Konečně nazouváme lyže a vyrážíme vzhůru dolinou Zlomiska. Pěkně podle společenského bontonu: Kuba prošlapávají stopu, Hanka pohodlně stoupá za ním a Martin uzavírá naši malou výpravu.

Je to pěkná patrová dolina, občas nějaké pleso, vodopád a teď na jaře i pár lyžařů. Bylo by na co koukat, ale teče nám pot do očí. Stoupáme do úzkého sedélka Východní Železná brána.

Chceme to stihnout dřív, než odjedou sněhové odtrhy, které se právě tvoří, a které s sebou odvezou celý žlab do doliny. Hančina hlava se objevuje nad sněhovou převějí a v ten okamžik křičí na Martina: “Sem ani nechoď. To je strašný pohled. Budeme se vracet!” Už z domova jsem věděl, že budu dělat vůdce pro dva horší lyžaře, ale takhle odmítavou reakci jsem nečekal.

Slaňujeme skrz Železnou bránu

Navazuji tedy na svůj sedací úvaz lano, zapírám se do sněhu a oba dva slaňují s lyžemi na nohou. Prvních pár metrů za nimi se i já opatrně šoupu po sněhu, než se odvážím udělat první skákané oblouky. Ačkoliv mám pevně utaženou helmu, nerad bych letěl úzkým žlábkem mezi skálami.
Sjezd do Gerlachovských spádů je potom přímo královský. Měkká horní vrstvička sněhu umožňuje pohodlně točit a pevný firn pod ní dobře nese. Přijíždíme nad pásmo ledopádů. Do doliny Kačacího plesa musíme slanit. Vrtáme ledovcový šroub, zakládáme lano, lyže připínáme na batohy a slaňujeme. O sto metrů níže zase stoupána na lyže.

Od plesa známe všichni cestu z léta a optimisticky si namlouváme, že na Prielomu budeme za hodinu. Jsme tam za tři hodiny nepříjemné dřiny.

Večerní lavinka pod Prielomom

Těsně za úzkým skalním sedélkem, které jsme prolezli v mačkách, s cepínem a s lyžemi na batozích, zase nastupujeme do lyží. Svah je rozježděný a zdupaný od předchozích výprav, a tak se v něm špatně jede rovně a točení je utrpení. “Jedeme po spádnici, je to vyhlášený lavinový svah,” říkám a vjíždím do hlubokého mokrého a přitom řídkého sněhu. Je tu sice největší sklon a co chvíli mi podrazí nohy lavinka, kterou v každé zatáčce spustím, ale na druhou stranu se nemusím mlátit v boulích a dírách.

Přes ně se probojovává dolů Martin. Večerní sjezd korunuje Hanka, která odmítá točit a několikrát traverzuje celý svah s tím, že v úvrati se zastaví, přeloží jednu lyži přes druhou a pokračuje do protisměru. Při třetím pokusu jí však dostihne lavinka. Chvíli je to pohled k popukání. Hanka padá na sníh, vypíná jí vázání, ona lyži v pádu chytá a potom ji už sněhový jazyk pomaloučku sváží do údolí. Legrace přestává v okamžiku, kdy hlava mizí pod příkrovem šustícího sněhu. Naštěstí se v ten okamžik Hanka zastavuje a celá mokrá se s nadávkami staví na lyže.

Už za tmy sjíždíme Velkou Studenou dolinou k Zbojnické chatě. Ještě naposledy v nás hrkne v okamžiku, kdy se z pološera vyloupne několik postav posedávajících na karimatkách před vchodem. Na naši otázku: “Není chata zavřená?” naštěstí odpovídají záporně, a proto nás čeká už jen večeře a hupky dupky pod erární deky do podkroví.

Cizí neštěstí potěší

Se vstáváním moc nespěcháme. Přes zasněžené úvaly dorážíme pod Javorové štíty už za dopoledního žáru. Slunce pálí jako rozžhavená trouba a my se plazíme přes Střelecká pole k Priečnému sedlu. Jediné, co nás po cestě trochu povzbudí, je pohled na cizí neštěstí. Proti nám se totiž mokrým sněhem brodí skupina pěších turistů, kteří nadávají na mokré boty a také na celý svět. Na sedlo dorážíme s lyžemi na ramenou.

Na druhé straně čeká podobně strmý svah jako z Východní Železné brány. Znovu na sebe připínám lano a Hanka s Martinem se podél něho šoupou dolů. Ani mně prvních dvacet metrů nic jiného nezbývá, protože na obloučky teď na jaře už není mezi skálami místo. Následuje pár málo stylových zatáček v rozbitém sněhu do Dolinky pod Sedielkem. Po chvíli přicházím na zajímavou techniku sjíždění: udělám krátký traverz, čímž odtrhnu trochu sněhu. Chvilku počkám, až se dá do pohybu, a potom do sněhového proudu vjedu. Ztrácím úplně pojem rychlosti, lehce točím krátké rytmické obloučky a jen se modlím, abych neutrhl opravdovou lavinu a ne jen povrchovou vrstvičku.

Následuje krátké trápení v hlubokém firnu a už obědváme na Téryho chatě. Po jídle se jdeme se vysušit na sluníčko za chatu. “Skialpinisté musejí být výborní lyžaři,” slyším v odpoledním polospánku obdivný ženský hlas. Jako vrchol naivity to potom reprodukuji oběma spolujezdcům, kteří při kritickém hodnocení svých lyžařských schopností propukají ve smích.

Jenže ten nás brzy přechází, protože na pásech vyrážíme do úmorného kopce na Beraní sedlo. Někteří dorazí až nahoru na lyžích, většina dorazí na mačkách a s lyžemi na ramenou.

Strmý úzký žlab otočený k severu je promrzlý. Hanka ho raději sešoupne bokem po hranách, Martin zkouší se střídavými úspěchy točit a i moje maličkost se nějak dostane dolů. Velká Zmrzlá dolina pod žlabem nám umožňuje dlouhý příjemný sjezd. Jen kdyby nás tolik nebolely nohy a nemuseli jsme kvůli tomu pořád zastavovat.

Poslední pády po hlavě

Nechávám se ukolébat zdánlivě lehkým terénem. Najednou se přede mnou zjevuje trhlina a nezbývá než ji přeskočit. Skok mne vyvádí z rovnováhy a padám na obličej. Během pár vteřin předvádím směšné divadlo, obracím se na záda, jedu po batohu s rukama i nohama nahoře, obracím se na zadek, vstávám na lyže a vítězoslavně končím ve stoje.

O kousek dál v závěrečném žlabu zvaném Flaška už takové štěstí nemám a po nepovedeném frajerském obloučku padám na bok a deset metrů brousím lyžemi skálu a zadkem leštím led pod ní. Pár posledních skoků okolo vodopádu stékajícího do žlabu, Hanka stále šoupe a pomalu klesáme v dlouhém traverzu nad Zeleným plesem k chatě. Ještě chvíli sjíždíme podél Bílé vody a potom už definitivně dáváme lyže na batohy a uháníme na autobusovou zastávku. Nic nejede, a tak to máme do Tatranské Lomnice na vlak tři kilometry. Abychom viděli, že zima skončila, spustí se liják a za pár minut jsme mokří skrz na skrz. Druhý den ráno vystupujeme v Praze z vlaku a divné pohledy na naše přezkáče jsou stejné jako před třemi dny.

Trasa Haute Route Vysoké Tatry

Klasická cesta se chodí od Popradského plesa přes Zbojnickou a Téryho chatu k chatě U Zeleného plesa.

Tatranská električka nás doveze na zastávku Popradské pleso. Po zasněžené lesní silnic dojdeme na Popradské pleso. Snídani si dáme na tamní chatě. Dolinou Zlomisk stoupáme na úzké sedélko Východní Železná brána, sjíždíme skalnatým žlábkem na druhou stranu a traverzujeme doprava pod Batizovským štítem do údolí Gerlachovských spádů (laviny!). Podle stavu ledu slaníme nebo se nám podaří sjet až ke Kačacímu plesu.

Vydáme se vzhůru podél Litvorového potoka, mineme po levé straně osamělou Hrubou vežu, vyjdeme na mohutnou morénu Litvorového plesa a posléze se ocitneme v mělké Litvorové priehybe. Sjedeme do miskovité prohlubně Zamrznutého plesa a přímo nad ním uvidíme sedlo Polský hřeben. Zamíříme k němu, ale těsně pod skalami uhneme doleva (laviny!) a stoupajícím traverzem se dostaneme k ústí hluboké rokle. S lyžemi na zádech vylezeme jejím dnem na Prielom. Pak již širokým svahem (laviny!) dolů a údolím Dlouhého plesa pohodlně sjedeme ke Zbojnícké chatě, kde se navečeříme a přenocujeme.

Po snídani vyrazíme po Ostravské stezce pod Javorovými štíty, nad Střeleckou a pod Širokou věží. Vpravo vedle ní je hřeben prolomen Priečnym sedlom. Uprostřed něho sedí Priečna vežička, my na úzké sedlo vystoupáme vlevo od ní. Sjezd by měl směřovat doprava pod věžičku a pak přímo dolů (laviny!). Pod hřebenem Pfinnovy kopy mírně klesáme až ke skalnatému prahu. Jeho skalkami se propleteme a zamíříme vlevo k Téryho chatě. Po časném obědě přejedeme dolinu Pěti Spišských ples a obrovským suťovým kuželem vyjdeme na Beraní sedlo (laviny!). Spouštíme se prudkým žlabem do Velké Zmrzlé doliny. V místě, kde žlab končí, může vzniknout lavinový odtrh. Dvěma mělkými kotli s nevýrazným prahem sjedeme k dalšímu žlabu Flaška (laviny!), přičemž se povšechně držíme levé poloviny doliny. Na začátku žlabu se někdy tvoří převěje, které hrozí sesutím. Žlab se v polovině zužuje a k tomu ještě po levé straně stéká ledopád. Sjezd širokým svahem k chatě u Zeleného plesa je bez problémů. V chatě posvačíme a úzkou lesní cestou, ke konci silničkou, se doklouzáme k autobusové zastávce Biela voda. Spoje odtud jezdí do Tatranské Lomnice.
Popsaná túra se dá absolvovat za dva dny. Spí se pouze na Zbojnické chatě. Méně fyzicky zdatní si ji mohou prodloužit na dvojnásobek. V tom případě spí na Téryho chatě a chatě U Zeleného plesa.

Správný směr

Haute Route se dá absolvovat oběma směry. Od západu na východ (jak je popsáno v tomto článku) je to vhodnější, pokud umíte dobře lyžovat v terénu. Výstupy jsou z této strany mírnější a za ideálních podmínek se dají celé vystoupat na lyžích. Sjezdy jsou strmé a úzké. Za to nabízejí hluboký prašan.

Směr východo-západní je výhodnější pro méně technicky vybavené lyžaře. Stoupání do všech sedel sice musejí absolvovat na mačkách na nohou a s cepínem v ruce, ale za to sjezdy jsou mírnější, široké a k jaru na nich leží pevný firn.

Legendární tvrďáci na lyžích: Beránek a Tatarka

Haute Route ve Vysokých Tatrách se lyžuje v mnoha variantách už sto let. Ročně ji absolvují desítky až stovky skialpinistů.
Další dva fenomenální lyžařské sólo přechody byla zdolány shodou okolností v zimě roku 1986. Jen jeden byl po 26 letech zopakován!
Zatímco Viktor Beránek prokázal vytrvalost a fyzickou sílu, když obešel všechny hory okolo Liptova, Vlado Tatarka zvládl větší technické obtíže a navigaci při průchodu Vysokými Tatrami tam a zpět přes vedlejší doliny.

Nevídaný lyžařský přechod Liptovskými horami uskutečnil Viktor Beránek od 12. března. Za 9 dní v kuse zdolal celkem 270 kilometrů a nastoupal 40 kilometrů. Měl průpravu jako vysokohorský nosič na více tatranských chatách, udělal si dost času díky svému zaměstnání chataře v chatě Pod Rysmi, byl aktivním závodníkem ve skialpinismu a zároveň dozrál do ideálního vytrvaleckého věku 35 let.
Stanovil si tvrdá kritéria a také je dodržel: Nepoužil žádné dopravní prostředky v horách ani při přesunu mezi pohořími. Není známo, že by to po něm někdo zopakoval.

Viktor Beránek vyrazil 12. března 1986 z Jalovce pod Západními Tatrami. Poprvé bivakoval mezi Plačlivo a Ostrým Roháčem. Druhý den omylem sestoupil v mlze a větru do Polska, kde našel chatu Ornak a od ní se vrátil přes Tomanovo sedlo do Tiché doliny. Zde bivakoval podruhé. Třetí den překonal sedlo Závory a sjel do Koprovské doliny a Hlinské doliny, přešel Koprovské sedlo a sjel do Mengusovské doliny a Popradské pleso. Zde doplnil potraviny a večer ještě vyšlapal do své domovské chaty pod Rysmi.

Čtvrtý den strmě klesal ze sedla Váha a pak pokračoval přes tři známá sedla Prielom, Priečne a Baranie sedlo, okolo Zbojnické a Téryho chaty na chatu U Zeleného plesa, kde se najedl. V dešti vystoupal na Svišťovku a po Magistrále šel okolo Skalnatého plesa do Starého Smokovce, kde přespal u sebe doma.

Pátý den šel pěšky přes Svit do Liptovské Tepličky. Autobusem je to cesta na hodinu, ale Viktor nechtěl narušit kontinuitu přechodu. Bivakoval na úbočí Kráľovej hole. Šestý den přes vrchol Královej hole a dál na Orlovou postupoval velmi pomalu od tyče k tyči, protože se prodíral hustou mlhou. Odpoledne se však mlha rozestoupila a on došel až na Štefánikovu chatu pod Ďumbierem (tehdy se jmenovala chata SNP). Od Čertovice stoupal v noci při měsíčním světle.

Během sedmého dne přešel celé Ďumbierské Nízké Tatry. Na Donovaly přišel až k večeru, obchod byl zavřený, a tak požádal osádku Horské služby o proviant. Poskytli mu zásoby jídla a on pokračoval do sedla Velký Šturec, kde bivakoval. Po těžkém bivaku došel na Velkou Fatru a přes Krížnu dorazil v poledne na chatu Pod Borišovom. Pokračoval ještě týž den přes Kľak do Krpelian.

Poslední devátý den šel pěšky okolo Váhu, pak teprve vystoupal přes Šútovo a okolo Šútovského vodopádu na Stoh. Přes celý hřeben Malé Fatry se dostal na Suchý vrch. Ze Suchého vrchu lyžoval strmě dolů Turčianskych Kľačian, ale zabloudil v lese. Teprve k ránu se dostal do Vrútek, odvezl se autobusem na nádraží a vlakem odjel domů.

Beránkova trasa okolo Liptova

Západní Tatry a Roháče: Jalovec (685), Babky (1556), Sivý vrch (1805), Salatín (2047), Spálená (2083), Baníkov (2178), Hrubá kopa (2158), Tri kopy (2154), Plačlivô (2126), Ostrý Roháč (2084), Volovec 2063), Hrubý vrch (2137), Klin (2172), Blyšť (2169), Smrečiny (2068).
Červené vrchy a Vysoké Tatry: Tomanovské sedlo (1686), sedlo Závory (1879), Koprovské sedlo (2180), sedlo Váha (2343), Prielom (2288), Priečne sedlo (2352), Baranie sedlo (2384), Malá Svišťovka (1561), Skalnaté pleso (1751), Starý Smokovec (1010)

Nízké Tatry: Svit (763), Vikartovce (756), Liptovská Teplička (919), Kráľova hoľa (1948), Bartková (1790), Veľká Vápenica (1691), Kolesárová (1508), Oravcová (1544), Homoľka (1680), Čertovica (1238) Lajštroch (1601), Štefánikova chata, Ďumbier (2043), Chopok (2024), Dereše (2003), Chabenec (1955), Latiborská hoľa (1643), Veľká Chochuľa (1753), Kozí chrbát (1330), Donovaly (960)

Velká Fatra: Zvolen (1403), Veľký Šturec, Krížna (1574), Ostredok (1592), Ploská (1532), chata pod Borišovom (1265), Javorina (1320)
Malá Fatra: Štefanová (1295), Kľak (1392), Tlstý diel (992), Krpeľany, Šútovo, Šútovská dolina, Stoh (1608), Poludňový grúň (1460), Chleb (1647), Veľký Kriváň (1709), Suchý (1468), Turčianske Kľačany (410)

Legendární tatranský horolezec, skialpinista a záchranář Vlado Tatarka obešel 26.-28. dubna okruh Vysokými Tatrami přes odlehlé doliny a velmi strmá sedla. Dodnes je to nejtěžší lyžařská akce na Slovensku. Podařilo se ji zopakovat až dvojici Mišo Malák – Miro Leitner po 26 letech! Sólo za jeden den ji přešel teprve Gabriel Šlárko roku 2020.

Vlado Tatarka stoupal a lyžoval od východu na západ jižními dolinami a zpět na východ severními dolinami včetně polské části Vysokých Tater. Procházel sedly a štěrbinami mimo klasická sedla v pěkném počasí a za dobrých sněhových podmínek.

Fenomenální túru zdolal za 3 dny. Čistý čas přechodu byl 24 hodin 20 minut. Nastoupal 5661 metrů a totéž také slyžoval a částečně i sestoupil na mačkách. Sám Vlado Gipsy Tatarka posléze prohlásil: “Ozajstná výzva by bola spraviť to nonstop!” Nutno si ovšem uvědomit, že tehdy byl v takové formě, aby dokázal za den sólo vylézt tři klasické Stanislawského horolezecké túry obtížnosti 6 UIAA na různých místech Vysokých Tater a ještě mezi nimi přecházel pěšky.

Tatarkova trasa okolo Vysokých Tater

1. den: Chata U Zeleného plesa – Posledná štrbina – Jordánka – Dolné Spišské pleso – Žltá lávka – Sedielko v západním hřebeni Drobnej veže – Zbojnícke sedlo – Studené sedlo – Horní Velické pliesko – Predná Gerlachovská lávka – Východné Batizovské sedlo – Batizovská dolina – sedlo Pod Drúkom – Železná kotlinka – Strážne sedlo – Rumanová dolinka – Dračie sedlo – Dračia dolina – Dračia bránka – Chata Pod Rysmi (10 h, 2500 m stoupání, 1650 m sjezd).

2. den: Žabie pleso – Volovecké sedlo – Hincové pleso – Temnosmrečianské sedlo – Piargova dolinka – Chalubinského brána – Čierny stav – Vyšná Kamzičia štrbina – Spádová dolinka – Poľana pod Vysokou (8 h, 1500 m stoupání, 2500 m sjezd).

3. den: Bielovodská dolina – Rovienky – sedlo Nad Zeleným – Javorová dolina – Čierne Javorové pleso – Čierne sedlo – Malá Zmrzlá dolina – chata U Zeleného plesa (6 h, 1700 m stoupání, 1450 m sjezd).

Doporučené vybavení

Batoh 30 l, skialpová výzbroj (lyže, hole, vázání, boty, stoupací pásy), lavinová výzbroj (vyhledávač, lopata, sonda), nepromokavá a prodyšná bunda a kalhoty, čepice, funkční prádlo, dvoje rukavice, mapa, průvodce, busola, nůž, jídlo na cestu, horké pití v termosce, čelová lampa, lékárnička, mobil, bivakovací pytel, tmavé brýle, krém na opalování, přilba, lano 30 m, 2 ledovcové skoby, horolezecký úvaz, 3 karabiny a jedna karabina HMS, mačky, turistický cepín.

Foto a text: Jakub Turek

(Visited 77 times, 1 visits today)